Účastníci výsledného díla byli vybráni v castingu, organizovaném před časem Českou televizí, jejíž inzerát lákal na „příležitost otevřít své nitro“. Zpovídali se tedy, mnohdy skutečně velmi otevřeně, před kamerou ze svých smutků, traumat, trablů a především nekonečné osamělosti, neboť není pochyb o tom, že člověk, který má jiného blízkého člověka, jemuž se může plně otevřít – protože ten s ním jeho radosti a strasti sdílí – se nepotřebuje obrazně (natož fakticky) odhalovat před filmovým publikem.

V této téměř dvouhodinové zpovědnici, kde autentická vystoupení doplňuje několik vcelku zbytečných hraných dotáček ilustrujících vyprávěné příběhy, sledujeme jedenáct osudů lidí, většinou determinovaných neradostným dětstvím, v němž hrály prim rodinné rozepře, bití, ponižování a v některých případech zasáhla i smrt.

Vyprávění se rozbíhá velmi dlouho a ve všech případech velmi podobným způsobem, protože traumata z dětství zase tolik rozdílných podob nemívají. Ale nakonec, jak se příběhům dostáváme víc a víc pod povrch, přece jen získávají na dramatičnosti. Na tom ostatně není nic divného – osud každého člověka je jedinečný, každý život má svá dramata, vrcholy, vzestupy a pády, a je-li to vše zachyceno zručným režisérem, což Vojnár je, těžko bychom hledali lidský příběh, na němž se nedá najít nic zajímavého.

Z povahy akce samotné také vyplývá, že to jsou vesměs osudy neradostné, protože lidé, jimž se daří a kteří nemají mindráky a žijí v kvalitních, pozitivních vztazích, do takových show nechodí.

Přechody ze studia do domácího prostředí

Od známých a vesměs příšerných televizních reality show se nicméně Cinematerapie přece jen liší. Především tím, že Vojnár sice natočil úvodní zpovědi ve studiu, ale postupně přecházel do rodinného prostředí jednotlivých účastníků.

Své „herce“ tedy nikam nezavřel, nelíčil je ani neupravoval a do ničeho je otevřeně netlačil (podprahově samozřejmě vyvolává sebestylizaci přítomnost kamery a příslušná dávka exhibicionismu, rovněž nezbytná k účasti na projektu tohoto typu). Navíc se film liší větší kultivovaností a filmařskou dovedností.

„Psychicky jsem se otevřela, teď jdu se svým příběhem do rádií i dalších médií,“ pochlubila se po novinářské projekci jedna z aktérek a dodala: „To, že jsem ve filmu nahá, je pomsta matce a otčímovi za to, jak se ke mně chovali. A kromě toho – je mi 35 let, kdo ví, jak dlouho ještě budu fotit akty, chtěla jsem se tedy ještě honem ukázat nahá ve filmu,“ řekla žena, kterou v dětství poznamenala kromě špatné rodinné atmosféry také zvláštní škola, obdiv k Darince Rolincové a nenaplněná touha stát se slavnou herečkou.

Cinematerapie snad měla určitý léčebný efekt pro zúčastněnou jedenáctku. Jenže film pro kina, navíc vyrobený ve veřejnoprávní televizi a financovaný mimo jiné Státním fondem pro podporu a rozvoj kinematografie, by měl něco přinést i platícímu publiku.

A v tomto směru je Vojnárův projekt více než problematický. Nemá ani o trochu větší zobecňující sdělení než starou známou pravdu, že osamělost je krutá, nejméně do poloviny je velmi nudný a jen některé příběhy mají pointu. Jiné prostě najednou přestanou. „V jednu chvíli došly peníze a to rozhodlo o konci natáčení,“ vysvětluje Vojnár. Co dodat?

Hodnocení: 50 %