Název expozice, trvající v Galerii hl. města Prahy v Domě U Kamenného zvonu do 6. června, v sobě ukrývá pro Evropana složitý význam. Představuje provolání nejvyšší pocty mírotvorným osobnostem, z čínštiny volně přeloženo: Ať žije!

Sklenář je velmi dobře znám jako ilustrátor knih. Celkem jich graficky upravil na šest set, ke stovkám z nich vytvořil obálky. My všichni školou povinní jsme vyrostli na jeho obrázcích ke Starým řeckým bájím a pověstem od Eduarda Petišky, vizuálně také opentlil sbírky čínské poezie nebo Opičího krále – ten je zde promítán v animované formě.

Malířská tvorba

Autoři pražské výstavy se soustředili zejména na Sklenářovu malířskou tvorbu. Vybrali přes sto deset prací, jež chronologicky reprezentují všechny umělcovy fáze od 30. let do roku 1980, kdy svou výtvarnou činnost po vzoru čínských mistrů rozlomením palety ukončil a začal psát paměti.

Malířské dílo Zdeňka Sklenáře je výjimečné svou rozmanitostí, mnohovrstevnatostí, tématy i technickou propracovaností. Ve svém rukopisu a tvarosloví propojoval nejrůznější kulturní vlivy napříč kontinenty a staletími, z každého vyzobl kousek a ten dával do nového kontextu. Jako by snad každá místnost v galerii patřila jinému umělci – tu decentnějšímu Arcimboldovi, tu jemnému surrealistovi, tam mistrovi krásné kaligrafie nebo preciznímu čínskému rytci. Ostatně zkušenost z návštěvy Číny padesátých let byla pro něj jako umělce stejně jako člověka všedního dne absolutně klíčová.

Miloval kresbu i malbu, nechtěl se vzdát ani jedné a snažil se mezi nimi spojením v harmonický celek setřít rozdíly. Po vzoru kaligrafistů maloval od vrchu dolů a zkoušel nové piplavé techniky, jako bylo propalování obrazu rozpálenými předměty, řezání nožem do polozaschlé barvy nebo vkládáním předmětů, dávno před tím, než se rozkoukal český informel.

Solitérní umělec

Sklenář nikdy nebyl členem žádné skupiny nebo sdružení, byl solitér, sám se svou myšlenkou. Důležitý byl každičký tah, na jedno plátno trpělivě nanášel vrstvu po vrstvě klidně i třináct let.

Úchvatná je jedna z jeho posledních sérií propletenců linií, spirál a elips, z jejichž abstraktní změti se pozornému divákovi vyloupnou do detailu „vyšité“ portréty, naopak v prvním cyklu, ještě notně realistickém, zachytil bizarní ženskou krásu.

Galerijní prostory povýšil do výrazně přitažlivé formy výtvarník Federico Díaz, jenž extrahoval některé ikonické výjevy a opatřil jimi jako tapetami stěny. Dodávají jim až pohádkově exotický charakter a obrazy na nich překvapivě nádherně vyniknou.