„Nejen ve vedení států, v mocenské špičce, ale i mezi obyčejnými lidmi. Vztahy mezi lidmi jsou základem, na kterém vše stojí nebo padá,“ dodal.

Jde o strhující čtení příběhu o přátelství ruského novináře s cestovateli Hanzelkou a Zikmundem i o velké plátno politiky, včetně autentického rozhovoru Brežněva s Dubčekem po jeho únosu do Moskvy v srpnu 1968.

„Bude to znít poněkud zvláštně, ale nápad napsat tuto knihu přišel daleko dříve, než přijela vojska do Československa. V roce 1964 zavedl osud Jiřího Hanzelku a Miroslava Zikmunda na Sibiř. Pro mě, mladého novináře z Irkutska, představovali idoly. Upřímně řečeno, pro mnoho lidí to byli první lidé z Československa, které vůbec viděli. Podle nich si také dělali představu, jak žijete a jaká je kultura vašich národů.

Na jaře 1968 vyšla moje kniha nazvaná Cesta z Irkutska do Krasnojarska a 5. května, v den tisku, jsem za ni dostal cenu Svazu novinářů SSSR. A za dva tři měsíce se najednou o mých přátelích psalo jako o kontrarevolucionářích, polévali je špínou. Nejen já, ale všichni, kdo se s nimi předtím osobně setkali, si říkali: ,To nemůže být pravda, tady není něco v pořádku.‘ Tehdy mě napadla myšlenka napsat, jak jsem je poznal.“

Šinkarjov se vyznal z lásky k českým přátelům, navíc doslova prolezl archívy a natočil 156 devadesátiminutových audiokazet (tj. 234 hodin) se svědectvími účastníků od obyčejných vojáků po vrcholné politiky.

„Nikdy jsem si nemyslel, že v samém centru Prahy, kudy projížděly v roce 1968 ruské tanky a lidé na vojáky volali: ,Okupanti!‘, že v tom samém centru se budu moci s těmito lidmi a snad i jejich dětmi někdy sejít,“ řekl dojatě v pražské Národní knihovně ČR, kde České centrum PEN klubu jeho knihu přeloženou Ludmilou Duškovou a Václavem Daňkem čtenářům představilo.