Strunné nástroje soudnu nedominují, nad bubny tinde, což jsou dřevěné moždíře na výrobu mouky potažené kůží, zní především ženský zpěv pěti členek souboru, často ve formě zvolání a odpovědi.

Ve zvuku se dále objevují jednostrunné housle imzad, ale také kytara, která však strukturu jen obohacuje. Mohamed Issa Ag Oumar na ni hraje podobně jako dnes už nežijící Ali Farka Toure, který se netajil tím, že jeho kytarové fráze mají původ v melodiích louten Tuaregů.

Tartit se podobně jako Tinariwen dali dohromady v uprchlickém táboře. Když byla v 60. letech Sahara rozdělena mezi nově vzniklé nezávislé státy Mali, Alžír, Niger, Libyi a Burkinu Faso, Tuaregové se stali cizinci na území, kde po staletí žili. Po střetech s malijskou armádou často končili v uprchlických táborech.

Tartit založili Tuaregové z různých konců Sahary, původně dvacetičlenné obsazení se později zredukovalo na současné devítičlenné, tvořené muzikanty z okolí Timbuktu.

Poslední album Tartit Abacabok natočené uprostřed pouště ukazuje, že se skupina přece jen více přibližuje kytarovému zvuku. Se skupinou při nahrávání hostoval kytarista Afel Bocoum, kterého Ali Farka Toure označil za svého nástupce.

Tartit však nejsou jen inspirací pro hudebníky, jako Robert Plant. Mají i velký sociální dopad na islámský svět. U Tuaregů mají ženy na rozdíl od zbytku islámského světa plnou rovnoprávnost a mají odhalené tváře.