Článek
Snad nejznámější a nejhranější operu ve světě, příběh tragické lásky Dona José k cikánce Carmen, režíroval v New Yorku Angličan Richard Eyre, známý činoherní a televizní režisér, bývalý umělecký šéf Royal National Theatre v Londýně.
Inscenace plná vášně, tance, krásných kostýmů
Tento specialista na Shakespeara ve spolupráci se scénografem a kostymérem Robem Howellem vytvořil inscenaci plnou vášně, tance, krásných kostýmů, s detailním propracováním všech akcí na scéně, čímž jen prokázal svou činoherní zkušenost.
Připravil inscenaci spíše tradičního typu bez pseudomodernizací, historicky však přesně neukotvenou – na otáčivé, spíše historizující scéně chodili vojáci v dnešních uniformách, postavy používaly zapalovače, hodinky atd.
Nadčasový průzkum
Tímto zdůrazněním nadčasovosti příběhu se mohl Eyre soustředit na herecké výkony všech hlavních postav, velice mu pomohl v celkové koncepci i choreograf Christopher Wheeldon prací s tancujícími pěvci (Carmen) i zarámováním 1. a 3. dějství duetem baletní dvojice.
Carmen je vždy postavena na titulní představitelce – tou byla Lotyška Elina Garanča. Její temně posazený mezzosoprán vévodil inscenaci, překvapila tanečně, ale ideální Carmen i díky větší postavě nebyla.
Carmen bez cikánských prvků
Nepomohla jí ani v prvním dějství režie, když ji nepochopitelně připravila o všechny cikánské prvky v image (i závěr s problematickým kostýmem nebyl šťastný).
Skvělým partnerem jí byl tenorista Roberto Alagna v roli Dona Josého, často vyvolávající potlesk na otevřené scéně jemným lyrickým hlasem.
Čtveřici hlavních postav doplňovali ideálně Barbara Frittoli jako Micaela a zaskakující Novozélanďan Teddy T. Rhodes jako toreador Escamillo. Jeho hluboký a znělý baryton byl nejpříjemnějším překvapením inscenace. Orchestr vedl jistě při svém debutu v MET Kanaďan Yannick Nezet-Séguin, příjemnou moderátorkou přenosu byla sopranistka Renée Flemingová.
