Na prostoru 100 minut, kdy téměř neopustí plátno, dostali příležitost dokázat, že navzdory datu narození ještě nepatří do hereckého železa.

Film o rozvodu po šedesáti letech má reálný základ v autorčině rodině, inspirací jí byly staré dokumenty a fotografie, které před časem našla doma na půdě. Z této inspirace stvořila rodinné drama o odkrývání minulosti (zasahuje až do 2. světové války) a klade v něm naléhavou otázku: mají zůstat tajnosti a lži ukryty pod milosrdnou slupkou času, nebo se mají nezacelené rány rozříznout a vyčistit?

Rozvod po šedesáti letech

Hlavní postavou je osmdesátiletá volyňská Češka Evženie, která jednoho dne přichází za svou vnučkou, právničkou Katkou, s šokující žádostí, aby ji a dědečka, jenž pochází z Ukrajiny, po šedesáti letech prožitých v manželství rozvedla.

Katka samozřejmě nemůže pochopit, co tak strašného se stalo, že ač to babičku trápilo podle jejích slov každý večer tak, že celá desetiletí trpěla, teprve teď se rozhodla „začít znova“. A protože Katka naopak nechce rodinu, na které jí velmi záleží, rozbít, snaží se přijít babiččinu tajemství na kloub. Jejím přičiněním vyleze ze skříně nejeden kostlivec, ale je otázka, který z nich je ten pravý...

Velké sousto pro debutantku

Scénář Lenky Kny v základu nepostrádá zajímavost, je tu načrtnuto několik nepochybně velmi palčivých témat, ale tak, jak ho autorka napsala, na celovečerní film nestačí: Katka se příliš často ptá stále na totéž, ale protože nedostává pořádné odpovědi, pozbývá časem její pátrání pro diváky přitažlivost. Sevřen do menšího a nejspíš jen televizního tvaru (film ho stejně připomíná přinejmenším viditelně nízkým rozpočtem) mohl by snad mít příběh silnější výpověď, která by nahradila absenci poutavého děje.

Co se ale režisérce zcela vymklo z nejisté ruky debutantky, jsou oba hlavní herci. Jaroslava Adamová a Pavel Landovský hrají jako o život, ale hrají zjevně každý to, co si umanuli sami pro sebe z děje dostat bez ohledu na to, zda jejich herectví slouží celku.

Ani jeden samozřejmě nezapře letité zkušenosti. Jejich doslova agresivní herectví, u Adamové plné expresivně vyjadřované zarputilosti a odhodlání, u Landovského zase přehnaného, leckdy přitom neodůvodněného křiku a nadávek, je však v příkrém rozporu s jemným a citlivým tématem, jakým je minulost tak bolestná, že dožene člověka až k rozvodu na sklonku života. Navíc je nesmírně únavné se na to těch 100 minut dívat.

Tato exhibice také rozhodně nepomohla představitelce Katky Heleně Dvořákové, která stála před kamerou poprvé. Navzdory odhodlání přijít na kloub velké rodinné záhadě působí Katka nejistě a nepřesvědčivě, což ale v sousedství obou protagonistů celkem nemůže překvapit.

Stínu neutečeš je tak vedle zajímavého tématu především ukázkou toho, že režisérem se člověk nestává, když základně zvládne řemeslo, ale teprve tehdy, když důkladně zvládne i spolupracovníky.