Také Archiv (vysílaný včera večer na ČT) se dotýká životů zničených minulým režimem, přibližuje znovu prožívanou bolest, vyvolanou otřesem ze zjištění, kdo všechno zklamal. Hlavní hrdina, bývalý vysokoškolský učitel (František Němec), totiž v „estébáckých“ spisech nalezne také jméno své ženy...

Je velkou předností scenáristů (Iva Tajovská, Miroslav Sovják) i režisérky (Lucie Bělohradská), že nesklouzli k prostoduchému plakátku s předem rozdanými kartami. Ani postavy, ani události (zejména pak ty dávné, mezi nimiž probleskne udavačství kolegů i manželčina nevěra) nejsou vedeny přímočaře, vytvářejí složité předivo pohnutek, vynucených zhůvěřilou dobou.

Zestárlý protagonista se uzavře, přestává komunikovat se svými nejbližšími, ubližuje jim svým pohrdáním i podezíráním – aby vzápětí vykřičel všechno zklamání a bezmocnou nenávist, kterou se užírá. A dlouho mu trvá, než si připustí, že takto jen sotva nalezne klid. Snad jedině očekávatelně nalinkované rozuzlení narušuje umně vyklenutou dramatickou stavbu.

Archiv se opírá v první řadě o sugestivně rozehrané postavy: vedle Němcova asketicky zatrpklého nešťastníka a jeho manželky (Emília Vášáryová dobře zvládá rozpoložení ženy, která kdysi chtěla milovanému muži pomoci z nesnází, až naivně obětovala svou čest i důstojnost) vystupuje do popředí hrdinův někdejší kolega, kariérista a nádavkem svůdník, jehož zastihujeme v domově důchodců jako člověka zahořklého, jenž za pichlavou výsměšností skrývá osamění, prázdnotu bytí. Oldřich Vlach, zplesnivěle vousatý, tělesně zchátralý a s tváří odulou, postihl tíhu zhroucení veškerých tak jako tak pochybných jistot, hořkost poznání, že mu nakonec zbyl jen ten, komu kdysi ublížil.