Režisér Karel Janák dokázal v roce 2001 snímkem Vetřelci v Coloradu, že to nemusí být pravda, takže jeho nynější film Ať žijí rytíři byl právem očekáván s nadějemi, podpořenými spoluautorstvím a koprodukcí Borise Krištofa a jeho Three Brothers Production, kteří zásobili historickou zbrojí i Letopisy Narnie.

Film sleduje příběh partičky sourozenců, kteří ve středověku brání rodinnou tvrz proti nájezdu ziskuchtivého pána tvrze sousední a porážejí ho šikovností a vtipem. Námět měl tedy velmi dobré předpoklady stát se dobrodružstvím, které obstojí vedle všech importovaných.

Nad hotovým filmem se však vkrádá do mysli nejvíc označení „korabelnice“. To slovo asi mladším nic neříká, ale starší vědí, že Lydie Korabelniková proslula v 50. letech minulého století tím, že jako údernice vyráběla z ušetřeného materiálu – podobně jako tvůrci tohoto filmu.

Janák totiž točil sedmihodinový televizní seriál. Natočil však podle svých slov 150 hodin hrubého materiálu, a tak z toho, co zbylo, vznikl film pro kina. Příběh sám se údajně ubírá jinudy, ale přesto mohou být diváci zaraženi, že tolik sourozenců nemá žádnou maminku a ani se o ní nemluví. Že je tu trojice loupežníků, o nichž se sice nic nedozvíme, ale zřetelně cítíme, že musejí mít někde napsaný větší part.

Chatrný příběh

Celý příběh je chatrný, prakticky vystačí s tím, co se vešlo do dvou řádků. Vedlejší postavy nefungují jako rázovité figurky, které vtipem obohacují základní kostru, ale působí jako kompars – a divák se může divit, proč v komparsu vystupují známí herci. V první části lze ještě očekávat, že se leccos nakousnutého a nedořečeného vyjeví, v druhé je jasné, že děj nic nového nepřinese, jen zvolna směřuje k finále a označení komedie zůstane na méně než půli cesty.

Předností režiséra Janáka jsou dobře natočené akční scény, dobré tempo první poloviny a v zásadě dobře vybrané a vedené děti. Zcela vedle však šlápl při volbě Pavla Kříže coby představitele dobyvačného a úlisného padoucha. Je až zajímavé sledovat, jak moc může jeden slabý herec zkazit film. Pavel Kříž roli naprosto nezvládl, jeho vyjadřovací prostředky začínají a končí u parodujícího pitvoření, přičemž grimasa „jazyk vysunutý mezi zuby v zlodušském úsměvu“ je při pátém opakování takřka vražedná.

David Prachař hraje tátu celé party příjemně civilně, Matěj Hádek, Martin Písařík, Ota Jirák a další dospělí mají minimální prostor (víc ho bude asi v seriálu), a pokud jde o děti, tam se Janákův cit pro jejich obsazování potvrdil: nejmenší vybral podle klíče roztomilá prostořeká, jako motor děje působí dobře malý chemik, větším dopřál první lásku a nejstarší Tereze Voříškové dokonce...

Nelze samozřejmě předjímat, jaký bude seriál. Fakt, že umožní rodičům prožít hodinu týdně u televize společně s dětmi beze strachu, co nevhodného na ně čeká, je sympatický. Ale film za vstupné? Děti jsou citlivé, vděčné publikum, chtivé napětí a legrace. Jsou natěšené se smát, kdykoliv jim tvůrci jen naznačí, že tohle je k smíchu určeno (třeba i ten šklebivý jazyk mezi zuby). Kdo jim zkrátka dodá tyto ingredience, tomu odpustí všechno ostatní.

Jenže by se na to nemělo spoléhat. Ona zavazující tradice je tak slavná právě proto, že se na filmy pro děti vztahovala stejná měřítka jako na filmy pro dospělé. A v těch děravý příběh, neudržené tempo a špatná volba jednoho z hlavních představitelů neobstojí, ani kdyby se legračně pitvořila celá armáda.