Co bylo definitivně posledním podnětem pro napsání románu Ten sen?

Spíš prvním. Měla jsem pocit, že při psaní knížky Skladatelka voňavého prádla jsem nezachytila dobu osmdesátých let, jak si ji pamatuju. Co se týká druhé části, kdy Daniela odejde do Ameriky, tak já jsem tam přišla až v polovině devadesátých let a za jiných okolností. Navíc s vědomím, že jedu jen dočasně, naučit se anglicky. Proto jsem začala dobou před více než dvaceti lety. Měla jsem chuť napsat hrdinku, jinou než jsem já i než ty předchozí, které byly v uvozovkách trošku zoufalé manželky. Najednou je to dravec, holka, která má chuť se o všechno porvat. Musím říci, že mě to moc bavilo.

Jaký jste si z poloviny 80. let zachovala základní pocit?

Člověk tehdy prožíval spoustu úzkosti. Je mladý, říká si, co s ním bude? Škola, partner… Je převálcovaný tím, co v životě chce, přitom nad vším visí otazník, jak to dopadne. Musím ale říci, že dneska na ten čas vzpomínám s určitou nostalgií. Bylo mi dvacet, člověk se bavil, ať se dělo, co se dělo. Pocitů bylo mnoho. Systém, ve kterém jsme žili, limitoval možnosti. Člověk nevěděl, kde jsou přesně ty hranice. Spousta věcí se nemohla, lidé si stejně žili po svém. To jsem se snažila zachytit.

Vaše Daniela miluje hudbu a tanec, během něhož zapomene na vše špatné, ať už v Praze, nebo v New Yorku. Jak je to s vámi?

Když jsem byla mladší, tanec byl radost. Dneska je to maličko jiné. I když tančíte, nezapomenete, že musíte být včas v posteli, ráno vstávat s dětmi. Je to jiné. Nejvíc se odreaguju, když sedím s přáteli. Ráda čtu, mám ráda filmy. Už je to spíš sedavé.

S humorem charakterizujete Danieliny komunikační techniky – sexuální vítr, bezbranná, úplně blbá. Získá opravdu žena vždy, co chce?

Určitě nezíská. To by chodily po světě samé šťastné ženy. Je to její charakteristika, jak se v které situaci chce zachovat. Je zvyklá za věcmi jít. Nakonec jí to také nevyjde. Sexuální dračice – ale princ přijede do Prahy a zjistí, že jich tady existuje víc.

Daniela si v New Yorku uvědomuje, že ji všechna pouta k domovu tíží. A chce se jich zbavit. Musí se člověk jdoucí za svým snem zbavovat vlastního „včerejšího“ života?

Určitě ne. Tady je to vyhrocené, protože doma zanechala hříchy, kterých se chtěla zbavit, a za druhé to bylo přeťato tím, že když odešla, už se nemohla vrátit. Pro mě je naopak nesmírně důležitá kontinuita. Když se podíváte po místnosti, mám tu kamarádky ze základní školy, z gymplu, z předváděcího mola, z FAMU, naše společné přátele s Milošem. Nedovedu si představit, že by to bylo jiné. Byl to i jeden z důvodů, proč bych já nikdy odsud neodešla. Nedovedla jsem si to představit, protože jsem tady měla důležité vazby. Začala jsem sice venku znova, ale nic jsem nepřeťala. Takže to také jde.

Co může být víc než naplněný sen?

Možná nejde o to, jestli je sen naplněný, ale zda je to opravdu sen, který člověka udělá šťastným. Důležité je, jaký sen si člověk stanoví. Jestli je pofiderní, kterým momentálně zaplácne chvilkovou nebo malichernou potřebu. Potěší své ego – a to štěstí určitě nepřinese. Když si ale stanoví dělat něco, co má rád, věnovat se rodině, na které mu záleží, to jsou trvalé věci, které štěstí přinesou.