František Stárek: První festival v Trutnově se StB podařilo zlikvidovat

V roce 1986 hrála v Jahodnici skupina Hally Belly. Bývávalo tam vždycky strašně narváno, protože to byla doba, kdy establishment nepřál českému bigbítu. Probíhala akce asanace, vyhánění disidentů a nepohodlných lidí. Řada lidí, kteří se nenechali vyhnat byla ve vězení nebo po vězení.

Svědkova kapela na Jahodnici měla obrovské úspěchy, ale řekl bych, že to nebylo jejich kvalitou, ale tím, že byli jediní, kdo hrál bigbít. Svědek za mnou přišel jednou do kotelny. Topil jsem u svatého Jonáše v centru Prahy, kde se distribuoval samizdatový časopis Vokno a konaly se zde redakční rady.

Svědek říkal: „Tam na Jahodnici se nemůžeme vejít. Je to pro 100 lidí a už jich tam chodí 250. A bylo by potřeba udělat něco většího. Lidi už jsou nabuzení, že by chtěli něco velkého, venku prostě. Udělat takový český woodstock.“ Říkal jsem mu, že by to bylo hezký, kdyby bylo kde. Tuto informaci a přání jsem si uložil na harddisk mozku.

Přišel za mnou Matěj Věchet do kotelny u svatého Jonáše a povídal, že mu do klína spadl domek s políčkem po babičce ve Vojanově u Trutnova. Prý by se s tím dalo něco dělat. Řekl jsem mu, že se na to pojedu podívat. Přišlo mi to úplně fantastický.

U chaloupky byla zahrada srovnaná do rovinky a políčko mělo tvar půltrychtýře do kopečka a objímalo to ten domek asi ze dvou třetin. Připomínalo to přírodní amfiteátr. V tu chvíli se mi propojily ty dvě informace. Řekl jsem mu: „Martine, tady uděláme woodstock.“

Zatím políčkem nahoře byla velká louka, sice patřila JZD, ale tenkrát vlastnictví nebylo tak zásadní a dalo by se na ní stanovat. Dole jsme postavili jeviště a amfiteátr by byl jako hlediště.

Bylo to před prázdninami roku 1987, kdy jsme se na všem dohodli. Stanovili jsme si termín na začátek září a přes prázdniny jsme vše připravovali. Udělali jsme i plakáty, protože bez nich dělat takovou akci by bylo téměř zbytečné. Počítali jsme s účastí 800 až 1 000 lidí. Byl to takový skrovný odhad. Udělali jsme plakáty a rozeslali pozvánky. Nechali vytisknout vstupenky, to muselo mít ekonomickou návratnost za aparaturu.

Tenkrát jsme počítali, že budou hrát zadarmo. Ale něco je bude stát cesta, kterou jsme propláceli. Ale další položky, například pivo, se muselo koupit dopředu. Koupili jsme deset sudů. Vypadalo to velmi slibně. Už jsem dostal signály, že pojede hodně lidí.

Udělal jsem plakátek na kterém byli tři mapky. Jedna byla, aby lidi věděli, kde je Trutnov, druhá aby viděli kde je Vojanov u Trutnova a třetí byla přímo mapka Vojanova, kde se bude hrát.

Napsali jsme tam, jaké kapely budou hrát. Jen některé jsme museli začernit, protože se báli, že by se s námi mohli dostat do průšvihu. Takže jsou na letáčku černé fleky. Často se otiskuje v samizdatu trutnovského festivalu, tak se na něj všichni můžou podívat.

Asi čtrnáct dní předem jsme si tam udělali takovou generálku. Stavěla se jeviště, podlážky prkenný, který znamenají svět. Pozvali jsme i souseda, aby byl nakloněn této akci, aby na nás neštval policii. Zatím jsme žádné známky toho, že by policie sama zakročila, neměli. To zatím nebyla ale žádná výhra. Nastal rozhodující víkend a já jsem už ve čtvrtek přivážel vše potřebné. Montovali jsme, posilovali proud...

V pátek začali lidé přijíždět, ale hned začala také policejní akce. Samozřejmě že to bylo řízené STB z Hradce Králové. Byla tady veliká, poměrně masivní výpomoc, desítky možná stovky policistů. Na cestách do Trutnova byly velké silniční prohlídky a vždycky když někoho zastavili a pokud v autě seděli nějaké máničky, vlasáči nebo pankáči, tak to auto otočili a nesměli pokračovat k Trutnovu.

Další skupiny policistů byly na nádraží, když viděli lidi, že patří k nám, tak je rovnou nepustili ani z nádraží, ale museli si rovnou koupit lístek zpátky tam odkud přijeli.

Další skupiny byly rozptýlené a sbírali lidi, kteří se nějakým jiným způsobem dostali až do Trutnova, jednak na náměstí a taky na cestě do Vojanova. Zajímavé je, že nám bylo obyvatelstvo nakloněno, oproti Budějovicím, které byly v roce 1974, kde na nás řvali. Tady nám lidi fandili. Nějaká stará paní v autobuse veřejné dopravy povídala: Nejezděte až na konečnou, tam na vás čekají, vystupte o stanici dřív. Tam nejsou.“

Jiná paní zase: „Jestli chcete stanovat můžete u mě na zahradě. Já je nepustím.“ Malý kluk jel na kole a zašeptal: „Bacha, za rohem je fízl.“ Měli jsme dobré vztahy s těma lidma. Nicméně akce byla slabá, protože jsme tam nedostali aparaturu. Měli jsme půjčené auto z půjčovny, které převáželo aparaturu. Ale policisté ho odchytili. Respektive sebrali řidiče. On tam pak nemohl dojet s autem.

Museli jsme aparaturu nakonec schovat u Havla na Hrádečku, a číhali jsme tam, jestli bychom ji tam nedostali jinak. Opravdu se tam nepovedlo dostat nějaké obecenstvo, areál byl zcela obklíčený a ve chvíli kdy někoho chytili, vezli ho na záchytku do Trutnova.

V podstatě se to podařilo zlikvidovat. Ovšem co mě překvapilo, že odhadovaný počet lidí byl až 3 000. My jsme čekali tak tisíc lidí a byl to trojnásobek.

Filmové záběry z toho bohužel nemám žádné. Chtěl jsem je mít kvalitní a zrovna tehdy tady působil štáb francouzského pátého kanálu, který točil i nějaký pořad o mládeži z východní Evropy.

Se mnou komunikovali velmi dobře. Poradil jsem jim aby sem přijeli a oni se na to moc těšili. Ale nedošlo na to. Zrovna jsem seděl a byl jsem vyslýchaný s Cíchou od STB, přiběhl nějaký poskok a povídá, majore přijela sem francouzská televize. Mě okamžitě nechal převést do cely a začal se věnovat Francouzům.

Sešel jsem se s nimi za týden na Střeleckém ostrově, na jedné výstavě a francouzský režisér mi říká: „Nejsem žádný strašpytel, točil jsem i nepokoje v Belfastu. Ale tady byla taková masivní přítomnost policie, že jsem se bál vyndat kameru." Takže z toho nic nemáme.

Skončil jsem pak na osmačtyřicítce, což byla tenkrát povolená doba vazby bez udání důvodu na 48 hodin. To nebylo nic zvláštního, takových osmačtyřicítek jsem měl víc. Zatčený jsem byl až pak v roce 1989. V roce 1987 to tehdy ještě prošlo.

V roce 1988 jsme to vůbec nezkusili. Byla to doba demonstrací a to jsme měli hlavní merit politické vyjádření. V 1989 jsem byl celý rok zavřený. Zavřeli mě hned po Palachově týdnu a seděl jsem až do revoluce. Byl jsem odsouzený hlavně za to, že jsem byl šéfredaktorem časopisu Vokno. V devadesátém roce byl první regulérní festival, s jednou přestávkou to běží každý rok.

Letos to bylo výjimečný. Už dva roky moderuji Undergroundový stan a samozřejmě už dva roky hrajeme s vazelínou. Výjimečný byl v tom, že nás podpořil skvělý bubeník Václav Havel. Při vystoupení jsem si vzpomněl na film Občan Václav Havel, kde hrál na sudy. Neměl nic proto tomu, aby si s námi zahrál. A tak máme v kapele hostujícího hudebníka Václava Havla, což je historická událost.

To je naprosto nemožný říct, protože naše kapela hraje velmi nepravidelně. Vzhledem k tomu, že naši členové jsou rozptýlení po několika zemích, stovky kilometrů od sebe. Zkoušíme asi tak třikrát za posledních deset let. Ale jsme stále připraveni. Určitě se to čtenáři dozví.

Letos je to zase ten standardní ročník, kdy pohoda a vyčištění hlavy, kteří všichni hledají, našli. A odjíždějí domů, do všedního života nabití energií.