Dílo britského dramatika maďarskočeského původu George Whytea a izraelského skladatele Noama Sheriffa se pokouší skrze legendu o Golemovi spojit kabalistickou mystiku se zamyšlením nad osudem pronásledovaného židovského národa, násilným řešením náboženských sporů a v neposlední řadě s mystikou moderní vědy směřující k rozvoji umělé inteligence.

I z tohoto neúplného výčtu je patrné, že jednotlivých okruhů se stačí tvůrci dotknout jen v letmém náznaku. První část se odehrává v Praze 16. století a prakticky převypráví příběh o Golemovi, jenž má židovskou obec chránit před násilím ze strany křesťanů. Do Golema se ale zamiluje rabínova dcera Judita a zděšený rabín uloží Golema opět k spánku.

Druhá část je obrazem Jeruzaléma budoucnosti, kde je znovuoživení Golema součástí boje proti antisemitismu, tentokrát se ale vše odehrává ve vědeckých kulisách. Z této části byly uvedeny jen některé scény směřující k tématu Golema jako nejvyšší bytosti, jež se vymkne z kontroly člověka.

Hudební jazyk Noama Sheriffa čerpá z monodie a pentatoniky hebrejských zpěvů, kterou kombinuje s expresivitou západní, chromatické hudby 20. století, v zásadě plyne v hutném symfonickém proudu s bohatou instrumentací.

Židovské melodie i taneční hudba

V první části vychází více z duchovních i tanečních židovských melodií, ve druhé více využívá elektronickou hudbu, ale stává se čím dál víc monotónní, na avizované rockové prvky v uvedených ukázkách nedošlo.

Instrumentační přesycení, zvláště pak žesťových nástrojů, vytváří nerovnou konkurenci sborovým i sólovým hlasům. Sólisté ovšem zvládli své party na výbornou, za všechny si pochvalu zaslouží Michael R. Bundy jako Vrchní rabín, Jaroslav Březina jako Jankel, Aleš Briscein jako Hlas Golema a Kateřina Jalovcová jako Judita.

Dobrý výkon podali i členové Pražského filharmonického a Kühnova dětského sboru a orchestr ND pod taktovkou Marko Ivanoviče. Golem 13 byl zajímavým nahlédnutím do díla, jež nevybočuje z mezí současné, tradičně pojímané opery. Přineslo řadu emotivních míst i námětů k zamyšlení, cenných v době, která opět koketuje s antisemitismem a zpochybňuje hrůzy holocaustu.

Poloscénická stylizace dílu prospěla víc než realistické vyhrávání. A Golema „stvořila“ nikoli jako obludné monstrum, ale jako ideální lidskou bytost s dokonalým polonahým mužským tělem (tanečník Martin Goga) v duchu teze autorů, že prvním Golemem stvořeným božskou rukou byl biblický Adam.