Článek
Nejstručnější možná bilance: Navzdory minimalizované zahraniční účasti, navzdory již prakticky zcela rozpadlému nesystému státní podpory kultury, byl to ročník kvalitní, i když spíše domácí.
Velmi dobrá kondice se vrací pětinásobnému Divadlu roku, hradeckým klicperovcům. Jejich inscenace byly znovu originální, provokativní, jedním slovem kvalitní (zejména Mrštíkova Paní Urbanmová a Čapkova Věc Makropulos).
Značný ohlas měly inscenace obou denních prezentací: Jihočeského divadla a Divadla Na zábradlí. Budějovičtí zaujali odvahou pouštět se do současných témat (Belbelův Mobil, Pompermayerovi Uprchlíci a Krátká spojení Vladislavy Fekete v jejich projektu Smršť), Pražáci prozměnu tvrdošíjně individualistickými výklady různorodých látek - Dürrenmattova Komplice, Walczakova Pískoviště a Enquistových Blanche a Marie.
Nejvíc poškodily deště Open Air, představení neprofesionálních nebo poloprofesionálních souborů z Česka i z ciziny. Ne všechny plácky a hradecká zákoutí byla na takovou nepřízeň počasí připravená, takže některým účastníkům se přes veškerou snahu vystoupit nepodařilo.
Do Evropy nebo z ní?
Smutní byli i loutkáři. Zahraniční účast praktiky nulová. Viděli jsme sice všechny zdařilé i méně zdařilé kousky Josefa a Jakuba Krofty, ale trpkost z neúčasti evropských regionů v Hradci zůstane až do chvíle, kdy se v této zemi podaří prosadit názor, že vzdělanost a kultura je prvním předpokladem společenské regenerace. Tedy ještě dlouho ne, jestli vůbec někdy.
Malá náplast: Kino Palace varšavského Teatru Lalka v režii Čecha Marka Zákosteleckého patřilo evokací němé filmové éry k nejlepším festivalovým představením vůbec.