Rodina, prosperita, bezpečí, spravedlnost - kupí se za volebním portrétem Václava Maníka (Martin Pechlát) vyprázdněná slova. Jejich výpovědní hodnota se rovná nule, protože na fangli si je umí napsat kdejaký vekslák, právník opovrhující morálkou nebo lékař, který zjistí, že politika vynáší víc. A jen za žvásty.

Jak z kola ven

Zajatci se pokouší řešit problém, jak se zbavit pragmatických lhářů, kteří na mocenských postech vystřídali naivní idealisty, spoléhající na tlusté čáry za minulostí, na vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí, adresujících prázdnu osobní konfese typu nesolím, nesladím, myslím.

Jak se zbavit géniů průměrnosti vždy znovu a znovu u kormidla dějin. Morálka blíže politicky neukotvené bojůvky mstitelů (může být klidně původu ultrapravicového nebo ultralevicového) – hrají je přesvědčivě Jiří Černý, Vanda Hybnerová, Stanislav Majer a Ivana Uhlířová – je ve výsledku ještě hrubšího ražení. Politika jednoduše unesou, jeho počáteční sebevědomí a převahu rychle zlomí a nakonec ho odpraví.

To oni se nakonec stávají zajatci vlastní nátlakové ideologie. Že reagují na neutěšené společenské poměry? Jejich čin omluvitelný není. Jařab se snaží Zajatci burcovat. Nahrává mu značný růst extremismu, ale i přímých rasových a politických útoků, které česká právní praxe řeší s typickou vlažností, benevolencí a nerozhodností.

Kdyby se náhodou stalo, že do Divadla Komedie zabloudí politik, obvinil by autora i aktéry z návodnosti ke zločinu proti vyvoleným. Přesně v duchu vlastní sebelásky, která je předurčuje k beztrestnosti a imunitě hodné cara, k němuž se připodobňují.

Žít bez otců vlasti

Politik Maník je v Pechlátově pojetí zpočátku výlupek sprostoty. Jeho argot je produktem politiky mimo kamery, u nás často i před nimi. O to pokřiveněji působí zvráceně ušlechtilé filozofování, zdánlivě stvrzující starou pravdu, že „vražda na tyranu není zločinem“.

Pravdou zůstává, že nedávno z nátlaku vysvobozený lid se ještě nenaučil žít bez otců vlasti. Řečeno jinak, nechat politiky kálet na sebe špínu (vychází pak z toho, že lháři a jedničky jsou všichni) a jenom je přimět, třeba volbami, aby byli slušnější k nám. Jenomže to bychom museli nesolit, nesladit, nýbrž myslet my.