Vystudoval jste kybernetiku. Jak daleko je od ní k fotografování?

Studoval jsem matematické modely a to, že jsem prezentovaný jako fotograf, je jen jedna část mého života. Je to věc, která mě baví a užívám si ji jako koníčka. Jinak se ale neustále zabývám něčím, co bychom mohli zařadit pod kybernetiku. Konkrétně správou barev a  tiskárnami pro velkoplošný tisk.

Kdy se láska k fotografii ozvala?

Začal jsem v šesti letech ve fotokroužku ve Strakonicích a brzy jsem se naučil dělat fotografii s určitým záměrem. V deseti jsem vyhrál první fotosoutěž a toto fotografické období trvalo do mých pětadvaceti let. Pak začaly starosti s rodinou a fotografie šla stranou.

V roce 1991 jsem ale založil firmu, která se dodnes specializuje na prodej a podporu technologií pro výrobu reklamy. V polovině devadesátých let se u nás rozšířily velkoplošné barevné tiskárny a já v té době potřeboval pro svou práci kvalitní snímky. To mě vrátilo zpátky k fotografii. Navíc jsem rád cestoval a poznával cizí kraje, takže se to spojilo.

Kdy přišly pozitivní reakce na vaši práci?

První exotickou cestu jsem podnikl v roce 1998 na Srí Lanku. Fotky, které jsem přivezl, se mým přátelům líbily a ponoukali mě, abych se fotografováním zabýval a začal vystavovat. Postupně jsem jim uvěřil.

Chodí vaše snímky za vámi, nebo je to naopak?

Myslím si, že fotograf musí jít vždycky za snímky. Fotografuji krajinky a lidi, které je třeba trpělivě vyhledávat. Při  fotografování krajiny je velmi důležité svícení. To si nemůžete sami zařídit, takže musíte čekat a jezdit na správná místa ve správný čas.

Kdy jste pořizoval fotografie z Afriky a Ameriky, které do poloviny června vystavujete na Novoměstské radnici v Praze?

V Americe jsem byl dva měsíce v roce 2007. Projel jsem dvacet tisíc kilometrů a mým záměrem bylo použít snímky především pro prezentaci jedné cestovní kanceláře. V Africe jsem strávil loni tři měsíce.

Co musí dobrá fotografie mít?

Chci, aby mé fotky byly něco víc, než jen dokumentem dané chvíle. Snažím se, aby na nich byla zobrazena i duše místa, aby z nich vyzařovala.

Má každé místo svou duši?

Jsou místa, který mají duši tak výraznou, že se nedá přehlédnout. Setkal jsem se s nimi všude ve světě a spousta je jich i v Čechách. Stačí třeba zajet do Čestic na Kalvárii, to je jedno z velmi silných míst. Nejsem ale schopen říct, jestli existují místa, která duši nemají. Určitě jsou však místa, která z mého pohledu nemá smysl fotit. Zajímavé je fotit to, co má hlubokou emoci – pozitivní i negativní. Existují fotografové, kteří se zaměřují na negativní emoci. Já to nikdy nezkoušel. Baví mě ta pozitivní.