Film navíc mnoho nevytěžil ani ze svého ještě v námětu zamýšleného sociálního přesahu. Waltovi sousedé, včetně Thaa, jsou z komunity Hmongů, malého asijského etnika, jehož vojáci se ve vietnamské válce přidali na stranu Američanů a za odměnu dostaly jejich rodiny možnost se v USA usadit.

Rituál o krádeži auta Gran Torina

Eastwood zobrazuje jejich životní styl: dozvíme se, že dobře vaří, o zahrádku se starají ženy a není slušné někomu sahat na hlavu. Ale hlouběji s nimi nepracuje, nevysvětluje třeba širší okolnosti ústředního konfliktu filmu. Thaa chce do svého středu nalákat místní gang vedený jeho starším bratrancem (součástí iniciačního rituálu je krádež Waltova auta – Gran Torina).

Nejsou tu odhaleny kořeny příčin, proč takový gang vůbec vznikl. Totiž že jsou jeho členové z první generace přistěhovalců. Chybí jim starší mužské vzory a se zbraněmi v rukou se tudíž soustředí do skupin, kde si připadají méně zranitelní.

Přesto všechno není Gran Torino špatným filmem. Naopak. Opírá se totiž o aspekt, který chabý základní motiv obohacuje: o postavu Walta. Začíná svou pouť snímkem jako rasistický, nenávistný a nelidsky upřímný chlápek, jenž nedokáže vycházet ani s vlastní rodinou, natož s těmi „rákosníky“ od vedlejších dveří, a který si s sebou hluboko uvnitř nese trauma z korejské zkušenosti.

A končí poznáním, že mu ti „rákosníci“ rozumí lépe než jeho synové, a vyzpovídáním vlastních válečných i neválečných hříchů. Těch menších v kostele, těch větších v závěrečném finále.
Pořád nevidíte, ani po seznámení s Waltem, nic výjimečného? Chyba!

Veterán je obohacen o nadsázku

Clint Eastwood totiž obohacuje svou postavu o v jeho posledních filmech (jako Tajemná řeka nebo Výměna) naprosto nevídaný rozměr: nadsázku. Osmasedmdesátiletý bard tu se sympaticky umírněnou lehkostí odkazuje na své vlastní role z minulosti.

Jeho naštvané špulení rtů, vrčení nebo hra s holičem a později i s Thaem o to, kdo má drsnější slovník („musíš se naučit, jak mluví praví chlapi“), odkazuje jak na jím ztvárněné kovboje, tak třeba na Drsného Harryho.

A občas přeskočí jiskra režisérského nadhledu i na věci kolem. Při střetech s nenávistnou hmongskou babičkou či při klasickém záběru na zpomalený průjezd gangsterského auta, z něhož jsou vidět jen zlověstné oči přes polozatažené okénko, samozřejmě s příslušnou hudbou v pozadí.

Ovšem Eastwood si s nadsázkou hraje jen tři čtvrtiny filmu, přičemž prvních dvacet minut se ptáte, jestli se náhodou nezbláznil. Chvíli trvá, než se naladíte na stejnou vlnu. V závěru už zůstává vážný a přímočaře, bez kudrlinek šíří své vykupitelské poselství.

Jako by se v průběhu filmu s úsměvem ohlížel za svým profesním životem, ale na závěrečné zúčtování už chtěl zůstat vážný. Přímo se vnucuje otázka, jestli se tu Eastwood neloučí se svou hereckou kariérou.

Gran Torino
USA 2008, 116 min.
Režie Clint Eastwood, scénář Nick Schenk
Hrají Clint Eastwood, Christopher Carley, Bee Vang, Ahney Herová