„V kolotoči letmých setkání, nahodilých, osudových, vzdorných a většinou trochu přisprostlých, v prostředí gaybarů, na záchodcích, v laciných hotelech, ve špíně holého sexu nedokáže zcela zaniknout naděje na lásku, na cosi trvalého, podstatného, lidsky a citově čistého,“ charakterizuje text Kantůrková v předmluvě.

Vystihuje tak vnitřní konflikt hlavního hrdiny. Mladý muž, zřejmě Georgiev sám, zabíjí den po dni uprostřed pražské homosexuální komunity. Jeho líčení každodenních praktik se zdá být bez stylizace či přetvářky. Místy až křečovitě zbavené jakýchkoli tabu. Právě tato upřímnost čtenáře zaskočí stejně jako detailně popisované pornografické výjevy. A že jich v knize není málo.

Hlavní hrdina sice plně čerpá z nevázané atmosféry chvilkových uspokojení, nicméně stejně intenzivně touží po lásce. Prahne po spřízněné duši, porozumění, blízkosti. Představuje alternativu největšího klišé červených knihoven, sní o partnerovi, který dá jeho životu smysl. Proti přání ale stojí realita. Žije ve světě, nebo spíše v podsvětí, kde je opravdovost mezilidských vztahů již předem vyloučená.

Když se krájí věčnost, teče hodně krve

Příběh postupně nabírá větší obrátky. Stupňuje se míra nechutnosti i zoufalství. Ztracený chlapec nepřestává hledat řád ve svévoli a cit ve chtíči. Úzkostlivě se drží vnitřních pravidel. Přes veškerý cynismus se stále snaží považovat lidi kolem sebe za plnohodnotné bytosti, které si zaslouží alespoň špetku úcty.

Tedy hlavně za bytosti, nikoli za anonymní prostředky k odbourání erekce. V prostředí, kde neexistují morální hranice, se však brzy sám stává obětí. Zavedená pravidla přežívání na okraji společnosti ho semelou jako tisíce jiných. Zběsilá touha se střetne s chemickou drogou v bodě beznaděje a rezignace.

Obě knihy naplňuje stejná tematika. Bulvár slunce se od Planety samých chlapců liší především menší formální uceleností. Autor se pouští také do filozofujících úvah o vnitřním boji boha a ďábla v duši člověka. Existenciální dopad podporují zakomponované útržky korespondence s Evou Kantůrkovou, nicméně hutnost sdělení zde slábne.

Adam Georgiev (1980, Praha) je syn bulharského režiséra, představitele experimentální avantgardy. Na literární scénu vstoupil v sedmnácti letech monografií Deník sestry Lídy Baarové. Jedná se o autentický deník české herečky Zorky Janů (1921–1946), která spáchala sebevraždu, doplněný Georgievovými básněmi a poémou I Ježíš Kristus byl sebevrah (jevištně 2000, 2004). Následovala kniha Potlesk pro Dagmar Havlovou-Veškrnovou (1998), kde básnicky interpretuje divadelní role známé herečky. O deset let později vydává samostatný výbor básní Básník Trýzeň Kat a prózy Planeta samých chlapců a Bulvár slunce.

 

Adam Georgiev: Planeta samých chlapců, Petrklíč, 118 stran, 199 Kč

Adam Georgiev: Bulvár slunce, Petrklíč, 136 stran, 179 Kč