Uvědomujete si, že jste letos Ježíšek? Štědrovečerní televizní pohádka je dárek naprosto rovnocenný a stejně očekávaný jako všechny ostatní.

Tak hlavně aby mě neukřižovali! Uvědomuji si to možná víc, než kolik prospívá mému koronárnímu systému. Mám trému jako malý kluk, tím víc, že když se pohádka nebude líbit, můžu si za to jako autor námětu, scénáře i režisér sám, nemohu se vymlouvat, že takhle ji napsala Němcová, Drda nebo Erben a já ji jen natočil. Zároveň to ale od chvíle, kdy mi Česká televize nabídla možnost natočit štědrovečerní, a dokonce autorskou pohádku, cítím jako velkou čest.

Před léty u Nesmrtelné tety se vám ale zrovna inspirace Karlem Jaromírem osvědčila. Měl jste tentokrát hlavu tak plnou nápadů, že jste nesáhl po žádné klasice?

V hlavě bylo vymeteno, neměl jsem v ní dokonce ani jeden pohádkový nápad, ale takové bylo zadání: žádnou adaptaci, ale původní celovečerní pohádku. Romantickou, laskavou, situační, s humorem. Znáte tu beznaděj (hodin) nad prázdným papírem?

To zná každý, kdo píše. Pak ale přišla náhlá inspirace...

Termín je nejlepší inspirace! A hrůza, že zkazím lidem Vánoce. Seděl jsem, koukal, přemítal, až jednou běžel v televizi Fanfán Tulipán. A mě napadlo, že napíšu českého Fanfána, odvážného kluka, který se nebojí, má fantazii, miluje dobrodružství a situace řeší s vtipem. První, co mě napadlo, byla scéna, v níž rozpustí králi vojsko, a tím ho naštve. Dál jsem nevěděl, ale z hloubi mých mozkových závitů začaly postupně vylézat nezbytné otázky: do koho se zamiluje, kdo mu bude prospívat a kdo škodit, co překoná a jaké pohádkové prvky použije. Z odpovědí na ně se pak začal rodit příběh.

Ten předem neprozradíme, ale protože já jsem pohádku viděla, vznáším námitku: mně ten kluk připomínal spíš Toma Sawyera.

Jestli to nebude tím, že jsem kdysi dělal pomocného režiséra Věře Plívové-Šimkové na filmu Páni kluci... Ale hlavně myslím, že to není tak velký rozdíl. Klukovská duše, nebojácnost, obratnost a vtip – ve kterém správném klukovi není kus Toma Sawyera a Fanfána zároveň?

Kde se dnes takoví páni kluci hledají?

Trefa! Tři měsíce konkurzů, a pořád jsem neměl toho pravého Tadeáše. Už jsem začínal mít vztek, pár nových tváří jsem přece do filmů našel, tak to by v tom byl čert, abych měl tentokrát smůlu. Pak přišel. Vstoupil do místnosti a pomocná režisérka Radka Fulínová do mě strčila: „Hele, mladý Belmondo.“

Něco na tom bylo, a tak jsem začal otázkou, jestli někdy zkoušel komedii, protože humor v pohádce být musí. „Ve škole hraji hlavně komedie,“ odpověděl způsobně Martin Kraus. Další otázka je vždycky na koníčky – z toho se dost pozná. Řekl, že jeho největším koníčkem jsou koně, že jich mají doma třiatřicet a on jezdí parkur. To bylo víc, než jsem doufal, a tak jsem to opatrně zkusil dál: „Šermoval jsi někdy?“ Když řekl, že zítra ho čeká ze šermu zkouška, řekl jsem rovnou: „Dejte mu smlouvu a jedem!“

Zdá se, že nejen mezi herci hledáte rád nové spolupracovníky.

Rád pracuji s mladými lidmi - s kameramany Pavlem Berkovičem a Karlem Fairaislem, s hudebním skladatelem Jirkou Škorpíkem, se střihačkou Danou Klempířovou, architektem Petrem Zemanem.

Na druhou stranu jste vrátil do pohádky Libuši Šafránkovou – jako královnu.

Když přijal nabídku na roli krále Josef Abrhám, kdo jiný by měl hrát jeho ženu? Ale diváci by se neměli moc těšit – prostor pro její roli nebyl větší než jeden metr, takže žádnou střelbu z kuše nebo jízdu na koni jako ve Třech oříškách pro Popelku si rozhodně nezopakovala.

V pohádce je hodně triků, máte je spočítané?

Samozřejmě, je jich 172. Některé jsou tradiční, tzv. pohádková bižuterie jako prsten na cestování nebo různé proměny, jiné originální – třeba koule, v níž se hrdinové dostanou přes nekonečné jezero. Ten byl úplně nejsložitější, je to kombinace animovaného a hraného filmu, každý záběr je složený z mnoha počítačových vrstev. To už je jiná triková práce, než když jsme točili Nesmrtelnou tetu.

Kde jste to nekonečné jezero našli?

To je nádrž Želivka, to pijeme.

Budete se ve středu večer dívat?

Zkontroluji, jestli byla nasazena správná kazeta.