Kniha je směsicí teoretických výkladů buddhistického myšlení s praktickými srozumitelnými radami pro řešení mezilidských problémů.

Přemýšlení o vztazích je u Nydahla jako buddhisty určeno především myšlenkou potlačení vlastního já. Jakékoliv romantické evropské představy o podstoupení útrap a následné "odměně" - zisku partnera, jsou vyloučeny. Jeho svět se netočí kolem "já" a "zásluh", ale kolem pojmů svoboda, možnosti, radost, dávání.

Utrpení považuje za něco zbytečného, čeho je třeba se zbavit. Stejně jako vypjatého asketismu v sexu a dalších oblastech. Zde je třeba dodat, že Nydahl není mnich, některé myšlenky související s mnišským životem (mnichem je např. Dalajláma) mohou lidi mást a vzniká představa, že buddhismus znamená život v horském klášteře.

Nydahl neuznává tradiční západní představu, že si partneři něco slíbí a pak se mohou navždy "vlastnit". Nepíše nic o tom, že by pár měl spolu žít celý život, spíše zdůrazňuje kvalitu vztahu. To ale neznamená, že by měl blízko k sobectví moderního "single". Myšlení na druhé je nejzákladnějším principem jeho úvah a za jednu z největších hloupostí považuje potraty.

Hloupá pýcha

Jeden z prvních předpokladů pro navázání vztahu je podle autora v potlačení "hloupé pýchy". V hloupé pýše si člověk myslí, že je lepší než druzí, výjimečný. "Abychom nad pýchou získali převahu, je třeba si uvědomit, že nebe a peklo se odehrává mezi našima vlastníma ušima. Co sami prožíváme jako důležité, nemusí ostatní prožívat vůbec...," píše.

"Nejlepším lékem na pýchu je uvědomit si buddhovskou podstatu všech bytostí (tzn. že každý člověk může dojít stavu buddhy, nejde o nic božského nebo mystického). Ve vztahu by měla pýcha bezpodmínečně zahrnovat i partnera. Musí to být pýcha, hrdost na nás."

Připoutanost dusí

Další nebezpečí pro vztahy vidí v neustálém pitvání minulosti a přílišné pozornosti věnované vlastním přelétavým pocitům. Radí nepitvat, nezabývat se sebou, nerozhodovat se na základě momentálních pocitů a raději "dělat to, co máme zrovna před nosem".

Nejvíce se věnuje pojmům připoutanosti a chamtivosti ve vztahu. Představu, že člověk může dosáhnout štěstí díky něčemu vnějšímu, vidí jako nesmysl. Týká se to stejně předmětů jako lidí: "Připoutanost omezuje, nepřipouští rozvoj, vše se točí kolem ovládání partnera a radost se objevuje zřídka."

Protijedem na připoutanost může být podle autora připomenutí toho, že vše je pomíjivé a snaha být štědrý pro dobro ostatních bytostí. Ze štědrosti a přístupu ke vztahům na principu "dávání" a ne udržení něčeho, co už pominulo nebo pomíjí, pak roste i štěstí dávajícího. Také vidění kladů a nerozebírání záporů ostatních může změnit jejich chování a podle zákona příčiny a následku se štěstí pak vrátí i k nám.

Jak ale buddhisté zdůrazňují, přijmout tyto principy na úrovni slov není cílem. Pokud je chce čtenář chápat skutečně do hloubky, měl by meditovat. Popis jednoduché meditace proto autor připojil za některé kapitoly.