Hra neapolského dramatika Manlia Santanelliho Královna matka přibližuje vztah dominantní matky a syna, jehož citově vydírá nemocemi i vidinou blízké smrti. Ve skutečnosti je, alespoň v podání skvělé Marie Málkové, živočišně dravá, vypočítavá, okouzlující i nesnesitelná. Režisérka Lucie Bělohradská s herci vytěžila z nepříliš vrstevnatého textu maximum.

Málková využila bohatý rejstřík svých hereckých prostředků k postižení Matčiny rafinované manipulace se synem, který se zprvu jeví jako cynik, hodlající proměnit matčino umírání v literární bestseller, ale stále více se divák vciťuje do jeho složité situace.

Igor Chmela, který hraje ve Viole poprvé, zvládá nároky jak své postavy, tak i komorní scény velice dobře.

Přízraky E. A. Poea

Zkušeným hercem Violy je naopak Jiří Langmajer, jenž v inscenaci Přízraky E. A. P. dokazuje, že svým talentem obsáhne jak velké jeviště, tak i blízký kontakt s diváky.

V koláži textů E. A. Poea, kterou obratně sestavil i zrežíroval Tomáš Vondrovic, nepustí Langmajer jakožto jediný protagonista večera diváky ani chvíli ze svých otěží. Zatímco v první části si vychutná pestrou škálu groteskních poloh v příběhu oživlé mumie i „skládacího“ generála Smithe, ve druhé provede diváka intimitou Poeovy poezie v nových (a vskutku pozoruhodných překladech Miroslava Macka).

Jiří Langmajer jako Poeovský přízrak

Langmajer je v Poeových textech sžíravě krutý, anglicky škrobený, pobaveně ironický i mužně, zaťatě lyrický. Sám se proměňuje do poeovského přízraku, v čemž ho podporuje citlivá hudba Emila Viklického.

Jen škoda, že jí není víc – zvláště v Poeově slavném Krkavci mi po slibném začátku výrazně scházela. Přízraky E. A. P. jsou dalším skvostem Violy a Jiří Langmajer slibným nástupcem hereckých osobností shlížejících z jejích stěn.