Ti, kdo se těšili na výtvarně i pohybově dokonale stylizované wilsonovské divadlo, si přišli na své. Od předehry do finále defilovali před zraky diváků herci v přepečlivě narežírovaných kreacích, kde záleží na každém pohybu malíčku (zvláště v nesmírně působivých stínohrách proti ostře osvětlenému horizontu), v u nás nevídaně líčených obličejových maskách a s kočičí pohybovou pružností.

Inscenace evokuje atmosféru starých filmů (s chaplinovským odkazem v postavě Macheathe), čitelná je i inspirace muzikálovým filmovým) Cabaretem či přísnou stylizací východního divadla. Práce s ostře barevnými plochami a expresivním svícením vykrajujícím ze tmy významotvorné detaily scény i postav je už wilsonovskou „ochrannou známkou“, zde působila ovšem velmi promyšleně.

Otázkou zůstává, jak se toto obdivuhodné estétství má k Brechtově dryáčnickému divadelnímu podobenství - a odpověď pro mě není zdaleka jednoznačná. Z Wilsonovy Žebrácké opery čišela vytříbená dokonalost i odosobněný chlad, který zmrazil i interpretaci Weillových songů do výrazově nepříliš rozrůzněné roviny.

O čem se tato Žebrácká opera hraje, není snadné odečíst. V paměti zůstávají spíše jednotlivosti - fantasticky využívaná scéna, předoponová defilé a herecké výkony protagonistů: klaunsky groteskní Peachum Jürgena Holtze, tragikomický rytíř smutné postavy „Tiger Brown“ Axela Wernera, do drsné Jenny k nepoznání proměněná Angela Winkler. Plavovlasé ženské stylizaci Macheathe, napůl „pamětnický“ Hugo Haas, napůl weillovská šansoniérka Ute Lemper, přliš nerozumím, Macheath s ní nabývá na (možná žádoucí) odpudivosti více než na jakémkoli charismatu.

V každém případě však znamenala zahajovací Žebrácká opera velký zážitek. O to hlubším zklamáním bylo druhý den stejně očekávané Manželství Marie Braunové mnichovských Kamerpiele. Inscenace režiséra Thomase Ostermeiera však plynula v monotónním režisérském i hereckém minimalismu, který ji vzdaloval pozornosti diváků.