I odtud však řídil dělníky. Pak se vrátil k dělníkům do Petrohradu a společně provedli druhou revoluci. Zřídili vládu dělníků a rolníků a místo cara měl teď být v čele celého státu Vladimír Iljič Lenin.

Kdyby se mně kniha Jana Hostáně Jak Voloďa přemohl krutého cara (SPN, Praha 1970) dostala do ruky brzy po vydání, určitě by mě neozářil ten šílený paprsek podmanivé krásy srážky dna a stropu tvorby. Ale dneska mám tuto nevelkou brožuru zařazenou mezi skvosty české literatury. Protože jsem si ji poprvé přečetl až v roce 1986, nepodlehl jsem totiž prvoplánové ideologické pasti odsudku.

Kvalitní literatura musí být především pravdivá

Jestliže je Neználek možná jediným existujícím dokladem komunistické literatury, pak Voloďa je zase jediným příkladem přetavení proletářské poezie v dětskou literaturu.

Kdo navštívil před rokem 1989 Muzeum VŘSR v tehdejším Leningradě (dnes Muzeum Říjnové revoluce), mohl tam spatřit i tu legendární kupu sena. Protože kvalitní literatura musí být především pravdivá, v tom to všechno je, to by si měli snoubenci literární múzy pořád opakovat.

Když jsem nastoupil do svého prvního zaměstnání, seděl jsem naproti Miroslavu Macháčkovi (1917–1988; neplést s režisérem a hercem téhož jména), učiteli, v šedesátých letech řediteli Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, který byl sice dávno v důchodu, ale občas redakčně vypomáhal.

A zrovna v té době, jak to tak náhoda umí zrežírovat, jsem dostal „na zhltnutí“ přepis textu Josefa Hiršala Vínek vzpomínek. Autor v něm hned v úvodu píše o svých surrealistických začátcích a jedna pasáž je o tom, jak se dozvěděl o další skupině surrealistů, tzv. Pražské skupině.

Nebyl ten Hostáň tehdy taky surrealista?

Ukázalo se, že skupinu tvoří učitel Macháček, průmyslovák Čtvrtník, učitel Roll a asi dva další dobrovolníci. Jeden z nich byl pozdější básník Vlastimil Školaudy. Zdáli se mi dosti zaostalí, materiálu měli méně než my, produkci slabou. Samozřejmě že to byl on. Odvážil jsem se ho zeptat (to už bylo pár let po Chartě 77) na Hiršala. „Copak Hiršal!?“ dostalo se mi pedagogické odpovědi.

Asi za rok jsem pak objevil Hostáně, který byl mimochodem také učitel a velice aktivní publicista, a stejně jako Macháček se na začátku padesátých let podílel na zpracování čítanek pro školy. Odvodil jsem si, že se museli znát, a tak jsem se podruhé odvážil zeptat: „Nebyl ten Hostáň tehdy taky surrealista?“ Odpověď zajisté znáte: „Copak Jenda!?“

Zde je Voloďa k vidění a přečtení celý včetně ilustrací.