Bylo pro vás Quantum of Solace náročnější než Casino Royale?


Ano, bylo. V Casinu šlo hlavně o to, abych tu roli vůbec dostal. Tentokrát jsem se na filmu podílel už celé měsíce před natáčením – pročítal jsem scénář, navrhoval obsazení rolí, absolvoval diskuse o tom, jestli je Marc Forster vhodný režisér. A po fyzické stránce to bylo mnohem náročnější. Myslím, že minule se natáčelo v duchu „ale ano, on to zvládne“, tentokrát „ať se pěkně snaží ještě víc“, a to je pěkně na ***** (směje se).

Absolvoval jste tentokrát delší trénink?


Časově to bylo zhruba nastejno, jenom byl prostě jiný. Můj trenér za mnou přijel v říjnu do Litvy, kde jsem natáčel Defiance. Pár týdnů tam byl se mnou a trochu jsme cvičili, a pak v listopadu a v prosinci už doma jsme začali trénovat pořádně. Začíná se posilováním ramen a zad, pak činky a pak deset minut běhu. Tentokrát jsem potřeboval být v kondici tak moc, jak to jen bylo možné.

Je příjemné pozorovat na sobě změny fyzické kondice?


Je příjemné cítit se fit, ale velice rychle to odeznívá. Je to jen součást práce, nic víc. Minule jsem držel diety, tentokrát jsem to s nimi nepřeháněl. Tedy jedl jsem rozumně, ale musel jsem to vyvážit a žádné velké změny přitom nenastaly. Rozebírat procento tělesného tuku a podobně, to já nemám rád. Udržoval jsem si určitou váhu, protože jsem potřeboval být zdravý a ve formě.

Prý jste se při natáčení zranil. Co se stalo?


Přišel jsem o kousek prstu a ztratil jsem v něm cit, ale zahojilo se to až překvapivě dobře. Mám tam jizvu jako poštovní známku. Zavíral jsem dveře Mathieuovi před nosem, takže jsem si to patrně zasloužil. A po jednom kopu jsem si musel nechat sešít obličej, osm stehů. To ani nestojí za řeč. Prosáklo to ven, ale ve srovnání s jinými událostmi o nic nešlo.

Během natáčení došlo i k nějakým vážnějším nehodám...


Jeden z našich řidičů se vážně zranil a teprve pak jsme si všichni uvědomili, jak malicherné jsou naše problémy. Naše práce je svým způsobem riskantní, ale současně se risk snažíme snížit na naprosto nezbytné minimum - všechno se kontroluje, kontroluje, kontroluje a pak ještě jednou kontroluje. Je to naprosto samozřejmé. A něco zkrátka nevyšlo. Nemá smysl z toho někoho vinit, byla to nehoda a jediné, na čem záleží, je to, že se díkybohu uzdravuje.

Ve filmu je Bond mimo jiné uvězněn v hořící budově. Jak se to točilo?


Bylo to úžasné. Na speciální efekty dohlížel Chris Corbould, a to je génius. Na konci filmu je jistá sekvence, ve které v podstatě vybuchuje jedna budova. A já jsem uvnitř. Něco točím sám a na některé opravdu nebezpečné záběry mě zastupuje dvojník. Ale přesto kolem vás vybuchují plameny, které nejsou dál, než dva metry. Jsou dokonale pod kontrolou, takže okamžitě uhasínají, ale bez legrace, ten žár je cítit.

Co pro film znamenal režisér Marc Forster?


Myslím, že někteří lidé byli poněkud nesví, protože si říkali, že nikdy nenatočil žádný doopravdy akční film. Já jsem si od začátku myslel, že to je skvělý nápad. Je neuvěřitelný puntičkář, až chorobný. Veškeré pochyby o jeho vhodnosti pro režírování bondovky se rozplynuly ve chvíli, kdy jsme zjistili, jak pečlivě se na to připravil. Ví naprosto přesně, co dělá, a pracovat s ním je radost. Je v první řadě vypravěčem a miluje filmy. Jen se koukněte na jeho práci – Hledání Země Nezemě, Ples příšer, cokoli. V jádru každého z nich je skvělý příběh a vždycky dokáže z herců vytáhnout maximální výkony.

Líbilo se vám cestování na místa natáčení?


Natáčeli jsme na nádherných místech. Definují navíc jistou náladu. Colon a Panama City jsou hodně zvláštní a navíc daleko od domova. Ale místní lidé byli velice přátelští, vstřícní a nadšení z toho, že tam jsme. A ocitnout se na astronomické observatoři v Chile ve třech tisících metrech, když kolem není nikdo jiný, je prostě ohromující pocit. A Itálie je nádherná.

Co si teď, pár let od svého debutu v roli Bonda, o tom všem myslíte?


Nabízí se samozřejmě výrok o tom, že kvůli úspěchu minulého filmu se staneme jeho obětí a teď nemáme tušení, co s Bondem dál. Myslím, že jsme udělali, co se dalo, aby byl tenhle film něčím výjimečný. Co se práce týče, vrhl jsem se do ní po hlavě. Nemám tušení, jak jsem se já osobně za ty dva roky změnil. Ano, změnil, jistě. Dívám se na život jinak, ale myslím, že to byl svým způsobem jeden z důvodů, proč jsem tuhle práci vzal.

Ve filmu jsou auta, letadla a různé úžasné hračky. Baví vás tahle součást Bondova světa?


No jistě, úplně všechno. Na začátku máme skvělou automobilovou honičku, já řídím Aston DBS a oni to dokonale využili – zní a vypadá to úžasně a honička působí fantasticky. Máme tam leteckou sekvenci s Dakotou, kterou ukradneme a odstartujeme s ní. Bylo to trochu divné, protože prohlašujeme, že nepoužíváme počítačovou grafiku, ale tady jsme k tomu byli donuceni, ale na druhou stranu Chris Corbould navrhl speciální natáčecí konstrukci, jejíž podstatou je trup Dakoty, a my jsme s ní mohli doopravdy létat, nebo alespoň předstírat, že létáme.

Umíte řídit letadlo?


Teoreticky ano, ale já teoreticky umím cokoliv! Byl jsem na několika hodinách teorie v letadle, aby to vypadalo, jako že alespoň trochu tuším, co dělám.

A co Bondovy hračky?


Nemáme jich tu tolik. Problém je, že dneska otevřete časopis a můžete si objednat hračku, jaká vás napadne. Dětem můžete koupit třeba infračervené odposlouchávací zařízení. Nemám dojem, že existuje něco, co bychom mohli doopravdy upotřebit.