Kdo aspoň trochu zná intelektuálního filmaře, pedagoga, filmologa a organizátora kulturního dění Víta Janečka, musel být jeho novým filmem zpočátku překvapen. Překvapení to ale bylo pěkné, myslitel odhalil i své „horoucí srdce“ a z Jihlavy si odváží také cenu Českou radost. Přitom vyšel ze situace prakticky nemožné, příliš nefilmové, jakou bylo svědectví dvou tehdy desetiletých dívek z východního Slovenska, kterým se měla krátce po listopadu roku 1989 zjevit na hoře Zvir Panenka Marie.

Nejde tady o to, jestli tomu uvěřit nebo střízlivě nevěřit – vlastně to ve filmu není vůbec podstatné. Ivetka a hora je na hony vzdálena publicistickému, natož „investigativnímu“ pátrání. Neposmívá se davu poutníků proudících na horu Zvir za nadějí i posvěcenou vodou, jestli nejsou náhodou pouhé ovce (nikoliv ovečky pastýře Hospodina). Na druhou stranu se vystříhává patosu církevní rétoriky a potentátů v taláru, které zaznamenává spíše okrajově. Ve skutečnosti jejich posvěcení tu ani nepotřebujeme. To posvátné není odpovědí, ale spíše otázkou, upřímnou, absolutní, v kterou tázající na sto procent věří. A kterou si pokládá celý život.

Zahájení jihlavského festivalu obstará projekce filmu Víta Janečka Ivetka a hora. Protagonistkou filmu, hledajícího v našem světě to posvátné, je svérázná vizionářka z východního Slovenska (na smímku), které se v dětství údajně zjevila Panna Maria.Ivetka, aneb svérázná vizionářka z východního Slovenska, které se v dětství údajně zjevila Panna Maria. Foto Negativ

Janečkův snímek zůstává bezprostředním, očistným rozhovorem s jednou z těch dvou milostí obdařených dívek, která se znovu vrací ke svému vytržení. Sama s tím celý život bojuje a v zrcadle Boží milosti (ale i břemena), kterou si naložila na záda, se konfrontuje s vlastním životem - i sama se sebou jako s člověkem. Jestli je toho všeho hodna. Jak totiž jinak s takovým pokladem žít, aniž by to s vámi zamávalo?

Ivetka boří všechny předsudky, které bychom mohli vůči hlavám pomazaným, okázalým a svatým mít. Zdrhne ze semináře, vydělá si na auto v zahraničí, dokonce se jednou pokusí svůj život ukončit. Ale přesto v ní ostatní nadále vidí něco posvátného, silného. Vždyť tajemství toho filmu je i v tom, že ona se stává jakousi „Panenkou Marií“ – tedy nadějí něčeho duchovního pro ostatní v našem světě.

Český rap – není žádný srab

Cena diváků festivalu připadla očekávaně časosběrnému dokumentu Heleny Třeštíkové René. Za pozornost stál, ačkoliv nic nevyhrál, také pokus o netradiční bilanční dokument Pavla Abraháma, věnovaný domácí rapperské scéně. Za průvodce filmu Česká RAPublika si autor zvolil hned trojici uznávaných MC! Orion, Hugo Toxxx a James Cole vysvětlí nejen, proč se rappeři třeba drží za koule, jak vypadá gesto: jsem borec. Proč české publikum mává „metalově“ packou a že u nás nenajdete rappující grázlíky z ulice.

Jedním z protagonistů Abrahámova dokumentu Česká RAPublika je i známý rapper Orion.Jedním z protagonistů Abrahámova dokumentu Česká RAPublika je i známý rapper Orion. Foto MFDF Jihlava 2008 

Nicméně zajímavá konfrontace rapperů například s památníkem a češtinářským odkazem Milana Jungmanna, romským ghettem v Karviné, matriční úřednicí nebo zpěvačkou Hanou Hegerovou vytváří obraz současných umělců, které už nelze zavřít do jednoduché umělecké škatulky – ani do lapáku. Už jenom rozbor jejich textů s profesorkou lingvistiky je takovým filmem sám o sobě.

Na natáčení dokumentu věnovaném české rapperské scéně se podílela i legendární zpěvačka Hana Hegerová (uprostřed mezi rappery a členy filmového štábu).Na natáčení dokumentu věnovaném české rapperské scéně se podílela i legendární zpěvačka Hana Hegerová (uprostřed mezi rappery a členy filmového štábu). Foto MFDF Jihlava 2008.

Samozřejmě, že všichni mluví jako kanálové, hulí travku a trochu zlobí - ale ne moc. Hrubou, neotesanou jednoduchostí, pózerstvím i autenticitou svědčí možná o době jako kdysi undergroundové máničky, ačkoliv tihle jsou ve srovnání s nimi v podstatě společností zpracovaní. Žijí v přepychu, na který zároveň nadávají. Vydělávají prachy, shánějí si pěkný džíny, chodí si povídat do školy s roštěnkami nebo vystupují v rádiu – hlavně se tím vším dobře baví. Film ale načrtává i méně viditelnou linii českého krotkého rappu, jehož se chápou ti, kteří žijí na úplném dně společnosti – v tomto případě i malé děti v romských oblastech a ghettech.

Dobré dílo z Iráku

V Jihlavě pokračovala i tradice udělování ceny pro nejlepší světový dokumentární film, o němž rozhoduje jediný porotce. Tentokrát známý český dokumentarista Karel Vachek udělil cenu Opus bonum – dobré dílo Krátkým filmům u Iráku argentinského filmaře Maura Andrizziho.

Jeho dokumentace irácké války se přitom sestává ze záběrů natočených převážně mobilními telefony – původně z osobních důvodů. Oproti mediální prezentaci tohoto světového konfliktu, jak je obvykle ukazován veřejnosti v médiích, tak vzniká mnohem odstíněnější a lidštější obraz války - toho, co je nelidské. A co pro některé z nich dokonce představovalo poslední okamžiky života.