Jestliže se Metallica na předešlé desce St. Anger (2003) přiklonila ke garážovému zvuku svých prvních počinu z osmdesátých let, prohloubila tu tendenci i nyní. S novým a studiově prvně využitým baskytaristou Robertem Trujillem je její „špinavost“ dokonalá, taková ta herecká, neskutečná, přesto přesvědčivá.

Tak dnes tvoří hvězdy, které tímto přístupem uzavřely okružní cestu šoubyznysem. Metallica teď už nemá kam jít, leda se opakovat. Čtveřice nikdy nepsala jednoduché skladby. I Death Magnetic je přehlídkou aranžérských zlomů, dynamických zvratů, souznění čistých i ostrých zvuků kytar a skvěle nazvučených bicích Larse Ulricha. Kompozice nemají pod šest minut, spíše se tlačí přes sedm.

Vzhledem k tomu, že Metallica není přívrženkyní modelu sloka - refrén - sloka, vzniklé skladby mají dramatický vzestup a gradaci v závěru. Vynikající je v tomto ohledu volnější The Day That Never Comes, která trochu připomíná slavnou metallikovskou hymnu One z 80. let.

V každé písničce je příběh. Hudební i skutečný. Kapela si jen tak povídá v podstatě jen v The Judas Kiss, jinak je to volání po pochopení. Cítí průšvihy válek, neporozumění v komunikaci i hrozbu ekologické katastrofy. Vždy byla navenek morální, to se nezměnilo.

Death Magnetic je výrazně hudební deska. Logičnost vypíchnutí tohoto označení podporuje fakt, že instrumentální pasáže v jednotlivých písničkách stojí na úrovni těch melodických. Metallica prostě hraje (bezmála desetiminutová instrumentálka Suicide & Redemption je rána do stolu, razítko sebevědomých), burácí, naříká a současně zužitkovává nabyté vědomosti (smyčce v naléhavé The Unforgiven III podtrhují skutečnost, že se skladba v této sérii aranžérsky stále zdokonaluje), zkušenosti i postavení.

Těžko by mohla podobnou desku nahrát ne tolik akceptovaná kapela a mít předem jisté, že jí prodá k miliónu kusů na celém světě. Je to svým způsobem dokonalá deska, na které je spousta prvků odkazujících k progresivnímu rocku hned vedle přiznávek ovlivnění temnou tvorbou raných Black Sabbath.

V dramaturgii skladeb je Metallica nedostižná. Kvůli tomu je Death Magnetic album spíše poslechové, pro pozorné vnímání. Leda tak lze odhalit všechny zvukové pravdy o tom, že v případě Metalliky i ticho hraje a že rachotu je třeba, ale ne za každou cenu.