Článek
Máte nějaký vztah k Jutsku nebo vás zaujala literární předloha?
Pocházím z toho kraje a film jsem natočil podle románu svého kamaráda z dětství, který je odtud také. Známe ty lidi, celou atmosféru. Vzdálenost, kterou si udržují od cizinců tím, že je například nezvou do svého domu, má až metaforický význam – nepouštějí si je k tělu, zkoumají, co to je za cizince a jestli je chtějí přijmout.
Když jste tam přijel natočit film, napadlo vás, že byste se někdy vrátil natrvalo?
To je těžká věc. Žijí tam moji sourozenci a na jednom malém ostrůvku máme rodinný motel. Postavil ho můj otec, ale ten už je moc starý na to, aby ho vedl. Takže mě občas napadá, že bych se tomu motelu jednou mohl věnovat.
Filmový byznys je obtížné prostředí, člověk nikdy neví, jestli je pořád „in“ nebo už vypadl ze hry, jestli bude mít ještě za tři roky práci, jestli si může dovolit odmítnout některé zakázky – a jestli vůbec ještě chce celou tu hru hrát. Chtěl bych ještě patnáct let žít v Kodani a točit filmy, ale kdyby se to nepodařilo a moje kariéra se zhroutila, dovedu si představit, že bych se tam vrátil.
Téma odstupu od cizinců, a nemusejí to být jen cizinci z jiné země, ale třeba jen z jiné oblasti, není v dánském filmu ojedinělé. Je to vaše typické téma?
Určitě to je dokonce severské téma. Naše určitá chladnokrevnost přitom neznamená, že nemáme rádi cizince. Musíme si je jen prohlédnout a zjistit, jestli s námi chtějí vejít do kontaktu. Náš život je hodně ovlivněn přírodou, na severu je tma, lidé hodně zůstávají doma, protože je jim zima, uzavírají se. Když srovnáte Kodaň s Paříží, je tam venkovsky pomalý život. A celé Dánsko je takový evropský venkov.
