Vadí mi přejmenovávání titulů knih a filmů z komerčních důvodů, ale v tomto případě chápu, že nakladatelství Paseka s překladatelkou Helenou Březinovou našlo pro román úspěšné dánské autorky Helle Helle titul jaksi srozumitelnější a návodnější: Ženy bez mužů.

Něco se musí stát

Jako motto tu slyším sice jen jednou vyslovený, zato stále přítomný povzdech vypravěčky tohoto příběhu prostého událostí – něco se musí stát…

Jenže nic se nestává. Jen útržky z minulosti přicházejí a odcházejí a jsou stejně banální a nevýznamné jako přítomnost. Vše je tu časem a neměnností jako mořský břeh omývané a smývané: radosti i smutky, setkání i rozchody, milování a smrt, která je navíc všudypřítomná, ta přirozená i sebevražedná.

Hned první věta románu tu samo -zřejmost navozuje: Během jediného týdne umřeli čtyři, tak to tady chodí. (Uznejte, že autor sloupků, které si tuto formuli přivlastnily, musel pookřát.)

Dánské spisovatelce Helle Helle, na jejíž jméno si české uši snad už zvykly – vždyť u nás vyšly už její povídky Zbytky a román Představa o nekomplikovaném životě s mužem – se podařilo něco nelehkého.

V době, kdy si mnohý autor literární termín ozvláštnění překládá jako šokování, Helle Helle odmítá dokonce i překvapivé zvraty a chytlavé zvláštnosti, a přece čtenáře – tedy aspoň mne – dokáže vtáhnout do hry. Klidně si zkuste s jejími hrdinkami, sestrami Janou a Tinou, prodavačkami parfémů na trajektu, prožívat jejich nudnou všednost – a nudit se nebudete.

A protože román o ženách bez manželů stojí na dialozích, poslechněte si tohle:

„Tys byla osamělá, než jsme se ti narodily?“ zeptala jsem se matky.
„To si piš. Byla jsem tak osamělá, že jsem celý měsíc chodila s třískou v patě.“ „Tos ji nemohla vyndat?“ „Ne, nedosáhla jsem tam. Tehdy by se mi jedna z vás náramně hodila.“
„A proč jsi nešla k doktorovi?“ divila se Tina.
„Chm. S tímhle přece člověk nechodí k doktorovi.“

Chm. Tak to chodí, když jsou v Dánsku ženy osamělé…