Zpočátku to vypadá na báječné prázdniny: trojice studentů FAMU – Čech, Slovák a Albánec – přijíždí do Českého Šternberka natočit školní film o továrně na motorky. Záhy se však střetnou s realitou tehdejší společenské pseudomorálky a také se setkají s Jiřím Šternberkem, který na hradě, jenž patřil jeho rodu, provází.
Toto setkání je sice pro film celkem neústrojné, opodstatnění snad má ale v tom, že Milkani, který je předobrazem albánského studenta, dodnes rád vzpomíná, jak se skutečným „hradním pánem“ mluvil.

Hned po příjezdu na nádraží mladíci zahlédnou zasmušile vyhlížející Annu Geislerovou. To je pro diváky v prvním okamžiku jasný signál, že sehraje ve filmu významnou roli, v druhém pak, že rozdíly mezi hereckými výkony budou tentokrát téměř propastné. Na obojí dojde krátce poté, co diváci s údivem zjistí, že ač Piro Milkani (jenž jistě léta česky nemluvil a dokonalý cit pro naši řeč nemohl nikdy získat) spolupracoval na scénáři s Čechem Radkem Šofrem, celým filmem zní strašlivá, podivně spisovná, zastaralá a papírem šustící čeština.

Neporadili si s ní dostatečně ani ostřílení herci Bára Štěpánová či Tomáš Töpfer, natož dabér Michela Placida (kdysi slavného Cattaniho ze seriálu Chobotnice, který hraje hradního pána) a natož nezkušení představitelé rolí mladých lidí, což zní obzvlášť úděsně.

Osudný jazyk

Málokdy se stává, aby se jazyk stal filmu doslova osudným. Tentokrát se to stalo v míře vrchovaté, neboť vypouštění respektive deklamování uši rvoucích slov karikuje zejména společenskou linii filmu a její obsah dokonale devalvuje. Evidentní snahu o autentičnost tu zcela přebila neschopnost pracovat s jazykem tak, aby uchoval atmosféru doby a přitom nezněl jako z padesát let starých novin. Příběh o různé míře nesvobody i v rámci tehdejšího socialistického bloku tak zůstal bohužel zahalen a zamlžen do převažujícího pocitu trapnosti. Díky tomu a většinou také díky slabým hereckým výkonům vystupuje zřetelněji na povrch i celková naivní nostalgie a filmařské ustrnutí Milkaniho kdesi u školních cvičení.

Jedině v titulní postavě paní Šnajderové dokazuje Anna Geislerová, co zmůže i se špatným textem dobrá herečka. Kdykoliv vstoupí na plátno, bezpečně diváka přitáhne k sobě, především oním pod kůži zadřeným smutkem ze života, smutkem, který na chvíli prosvětlí naděje na změnu, lásku a něhu. Geislerová tak přináší i pocit, že ani s filmem nemuselo být tak zle (zejména kdyby měl Milkani lepšího scenáristu) a ve „své“ linii romantické lásky vlastně i naznačí, o čem všem měl Smutek paní Šnajderové být.

Smutek paní Šnajderové, ČR 2008 Režie: Piro Milkani, hrají: Nik Xhelilaj, Ondřej Moravec, Kamil Kollarik, Anna Geislerová, Bára Štěpánová, Tomáš Töpfer a další.