To, co se běžně rozumí pod pojmem filmová zábava, tu člověk najde jen v míře nutné k tomu, aby přijely hvězdy, které jsou pro mediální ohlas festivalu nezbytné. Paradox? Spíš jeden z mála způsobů, jak dostat k lidem třeba loňský skvělý rumunský film Čtyři měsíce, tři týdny a dva dny: bez canneského vítězství by ho nikdo neznal, díky němu obletěl svět, a jak řekl jeho režisér Cristian Mungiu, sehnal díky Zlaté palmě finance, aby ho mohl v pojízdném kině ukázat i rumunským divákům.

Letos tak silný snímek v Cannes nebyl. Proto se možná ještě víc než v předchozích letech potvrdilo, že festivalové filmy představují samostatnou kategorii, z níž jen nepatrnou část si mohou distributoři dovolit uvést do běžné nabídky kin.
Soutěžní nabídka byla spíš průměrná s několika silnějšími zážitky a bez jasného favorita prakticky až do konce. K těm lepším patřil originálně natočený izraelský animovaný dokument Valčík s Baširem, jímž se jeho tvůrce Ari Folman vrací k vlastním zážitkům z války v Libanonu na počátku 80. let. Nesmyslnost a krutost zabíjení je korunována dokumentárními záběry masakru v utečeneckém táboře.

Společenské téma imigrace na příběhu mladé Albánky v Belgii vyjádřili canneští miláčci, belgičtí bratři Dardennové, ve filmu Lornino ticho, které bylo přijato velmi příznivě podobně jako turecký film Tři opice, který reprezentoval převažující tendenci letošní soutěže – temné rodinné příběhy. V nich pak bylo silně zastoupeno téma mateřského citu – ať například v emotivně natočeném argentinském snímku Leonera o ženě, která je odsouzena za vraždu a usiluje o právo vychovávat ve vězení své dítě, nebo v jednom z divácky atraktivnějších, ale velmi tradičně natočeném retrosnímku Záměna Clinta Eastwooda s Angelinou Jolie v roli matky, která bojuje proti zkorumpované státní mašinérii.

Filmové šílenosti

Canneský festival nabízí i několik šíleností, což byl případ filipínského snímku Serbis o rodině, která se snaží v těžkých podmínkách přežít provozováním pornokina. Film sám se ale v několika scénách od pornofilmu příliš neliší. Argentinský snímek s příznačným názvem Žena bez hlavy měl zase tak „složité“ téma, že se pokusy o jeho odhalení staly „zábavou“ festivalových hostů.

Málokdy také v Cannes chybí film, který by zásadně rozdělil publikum. Letos měl tuto „výsadu“ francouzský Vánoční příběh Arnauda Desplechina, o němž jedni tvrdí, že je geniální, druzí ho nemohou vystát.

Zábavu jako zasloužený oddech od těžkých životů a někdy i vleklé nudy letos v Cannes obstaraly zejména tři nesoutěžní americké snímky, každý jiný, a tudíž každý po svém – animovaná Kung-fu Panda, nesmrtelný Indiana Jones a neodolatelný Woody Allen s komedií Vicky, Cristina, Barcelona. Poslední z jmenovaných přijali vlídně všichni a je naprosto jasné, proč: je chytrý, vtipný, pod povrchem lehké zábavy nabízí docela silné sdělení o partnerských vztazích a hrají v něm báječní herci.

Slepé lásky mají cenu

Slovenský dokument režiséra Juraje Letotského Slepé lásky získal na festivalu v Cannes cenu CICAE Award for Art Cinema, kterou uděluje Mezinárodní konfederace art kin. Je to po 37 letech od účasti Jakubiskova filmu Zběhové a poutníci první slovenský film uvedený v prestižní sekci Quinzaine des réalisateurs (Čtrnáctideník režisérů).

Dokument, který s citem i humorem vypráví o životě několika nevidomých lidí a který bude reprezentovat Slovensko na nadcházejícím Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary, měl výtečný ohlas už na novinářské projekci, na niž přišlo na 600 novinářů, a pak i na slavnostním premiérovém uvedení s účastí tvůrců.

„Film vyvolal v zásadě stejné reakce u slovenských i zahraničních diváků. Lidé se smáli na stejných místech, což je pro mě velmi důležité, pak mi teprve spadne kámen ze srdce,“ řekl po projekci Juraj Lehotský a dodal: „Myslím, že hlavní opěrná místa filmu fungují mezinárodně, že to není jen regionální snímek.“

To potvrzují i producenti a obchodníci. „Každý den se to o pár procent zlepšuje, vypadá to, že film bude v distribuci prakticky v celé Evropě, dokonce i v Japonsku,“ řekl producent filmu Marko Škop, vítěz divácké soutěže deníku Právo v Karlových Varech, kde se publiku předloni nejvíc líbil jeho dokument Jiné světy.