Dostal jsem z té jednoduše řečené pravdy úplnou kocovinu, začala mě ukrutně bolet hlava. Připadal jsem si v tu chvíli jako filmový hrdina Johny Mnemonic, který má hlavu tak nabitou gigabajty informací, že se mu v nejbližší chvíli musí rozpadnout. Ještě že na zahrádce lapáme dešťovou vodu do sudu.

Jenže literatura by nás měla nejen esteticky vzrušovat, ale i poučovat. Čtenáři by si z ní měli odnášet poznání podobně jako z historie. Ta se však stala literaturou a literatura jen čtením. 

Konrad vzpomíná 

Dnes, prozradil prý Konrad před dvěma lety Wieserovi, je vápenka dokonale chráněná, nikdo ji neobjeví, nikdo ji nezahlédne, a pokud ji objeví, pokud ji spatří, řekl prý Konrad, vzpomíná si Wieser, nedostane se za žádných okolností dovnitř.

Křoviska dosahují tak vysoko, můj milý Wiesere, že nikdo vápenku okem nezahlédne, člověk spatří vápenku, až když stojí přímo před ní, řekl prý Konrad Wieserovi, to znamená, že když je od ní vzdálen metr či půl metru, ale pak ji zase nevidí celou, protože je od ní vzdálen právě jen metr, nebo dokonce půl metru. Tolik Bernharda z románu Vápenka (překlad Tomáš Dimter) snad k poučení stačí.

Thomas Bernhard (1931–1989) ve svých textech dokonale popsal prostředí, které „vyrábí“ Priklopily ze Strasshofu (kauza Kampuschová) a Fritzly z Amstettenu. Proto ho spoluobčané tak neměli rádi (a on je). Připomeňme, že u nás se o vydávání jeho knih vzorně stará nakladatelství Prostor.

Bít se umí

Podobným způsobem dnes demoluje přenošený biedermaier alpské země Elfriede Jelineková, která převzala po Bernhardovi a Wernerovi Schwabovi a před nimi Robertu Musilovi bejkovec, kterým kolem sebe mlátí hlava nehlava (bít umí, stala se nositelkou Nobelovy ceny za literaturu za rok 2004).

Z Bernharda se můžete potěšit na pěkně sestrojených stránkách thomasbernhard. Nicméně Rakušané v tom nejsou sami. Vzhledem k tomu, že každý desátý Pražan trpí nějakým druhem psychické poruchy, jak se psalo v našich médiích na konci minulého roku, tak proč bychom se neměli obávat nejhoršího.

I když na objevení českého Fritzla bych příliš nesázel; mám dojem, že každé takové konání by se díky mechanismům české závisti dávno provalilo. To by musel zloduch obývat něco podobného jako je Krejčířova vila. Vida, k čemu je závist dobrá!