V Národním divadle se snažili postihnout i tyto falstaffovské polohy, ale zůstalo u náznaku. Metafora klece, do níž režisér se scénografem příběh uzavřeli, není bohužel sdělná a klade víc překážek než výhod.

Pestrobarevná kostýmní směsice posouvá příběh ke karnevalové taškařici, ale zatímco dámám kostýmy sluší, nastrojený Falstaff působí bůhvíproč zženštile.

Barytonista Ivan Kusnjer dozrál k náročné titulní roli v pravý čas své pěvecké i životní dráhy. Nepřehání rytířovu poživačnou robustnost (jak také, když vedle něj inscenátoři necitlivě postavili dvojnásobně objemného Zdeňka Plecha!), je spíše mírně pošetilým, životní rozkoše milujícím filozofem, jenž se stejnou chutí nahlédne do výstřihu paní Quickly jako do smyslu pojmu čest.

S pěveckým gurmánstvím si umí vychutnat hudební frázi i dynamiku, v hereckém projevu spoléhá víc na detail než na přehrávání, což se mu ale v obrovském prostoru scény ne vždy vyplácí. Jeho anglický alternant Andrew Green sází především na svůj krásně znělý a objemný bas, ale ve vypracování figury je Kusnjerovo pojetí rafinovanější.

Hudební nastudování je nevyrovnané

Pan Ford Vladimíra Chmela je nesrovnatelně lépe zazpívaný než hrubý žárlivec hostujícího Slovince Jože Vidice, Jaroslav Březina svádí s Fentonem pěvecký zápas, Philippe Do je na tom o něco lépe, ale ani jemu Fenton nesedí. Nannetta vychází velmi dobře pěvecky (něžné výšky!) i herecky mladé sopranistce Kateřině Kněžíkové. S oběma paničkami je to složitější. Maria Haan má pro Alici příjemný, ale až příliš křehký soprán, i tak je pěvecky přesvědčivější než přibližně zazpívaná Alice Ivety Jiříkové. Kateřina Jalovcová si užívá Meg zatím až příliš opatrně, hlas zkušenější Moniky Fabianové zaniká za hutným orchestrem.

Paní Quickly sluší barevnému altu Yvony Škvárové, alternující Lenka Šmídová se snaží nahradit hereckými gagy to, co jí schází na pěvecké suverenitě. Slušnou dávkou herecké i pěvecké komiky obdařili Falstaffovy kumpány Václav Lemberk (Bardolfo) i Zdeněk Plech a Luděk Vele (Pistola).

Dirigent Jozef Feranec nedokázal udržet orchestr i sólisty v potřebné souhře, jeho hudební nastudování je nevyrovnané. Dojem z pěkně rozehraných míst v orchestru kazily rytmicky i intonačně nejisté nástupy a časté hráčské chyby. A náročné ansámbly hrozily rozpadem – až na závěrečnou fugu, k níž ovšem nastoupili sólisté bez předstírání na rampu a s pohledem upřeným na dirigenta „vystřihli“ koncertní provedení finále.

Dojem kostýmovaného koncertu se vnucoval ale už daleko dříve, kdy po nepříliš nápadité promenádě Nannetty na stoličkách a stereotypním hemžení sboru „střihorukých Edwardů“ s rudými klepety vzdal režisér zřejmě definitivně vlažné úsilí o jevištní akci ve prospěch alespoň solidně zazpívaných not.

Režie Martina Huby se bohužel omezila na více či méně poetické nápady, ale ani salta metaná akrobaty, ani půvabné dívky poletující nad jevištěm na houpačkách, natož pak mechanická hra s kuželkami nedokázaly překonat pocit jednotlivostí neskládajících smysluplný a fungující celek. Navíc průhledné dublování sólistů „kaskadéry“ působilo dosti ochotnickým dojmem.

Inscenace Falstaffa nepřesvědčila o nastoupené cestě opery Národního divadla za moderním hudebním divadlem, spíše posílila již existující pochybnosti, včetně otazníků nad profesionální schopností souboru první scény vyrovnat se s náročným titulem. Dva anglicky mluvící diváci vedle mě odešli z premiéry bez potlesku a v rozpacích.

Giuseppe Verdi: Falstaff

Dirigent Peter Feranec, režie Martin Huba, scéna Jozef Ciller, kostýmy Milan Čorba, dramaturgie Beno Blachut ml. Premiéra 7. a 9. 5. 2008 v Národním divadle v Praze