Co vás přivedlo na dráhu překladatele?

Především to, že z turecké literatury u nás nebylo dvacet pět let nic přeloženo. Studentům v prvním ročníku jsem chtěl doporučit nějakou knihu a neměl jsem co. Proto jsem si říkal, že bych měl něco přeložit.

Jak jste se jako debutant dostal právě k možnosti překládat román nositele Nobelovy ceny Orhana Pamuka?

Nejdříve jsem různým nakladatelům nabízel překlad jeho prvního románu Bílá pevnost, ale jednání nevyšlo. Nakonec mě oslovilo nakladatelství Argo s tím, že koupili právo na dva jeho romány, takže se zkombinovala moje snaha s aktivitou nakladatelství.

Čím vás zaujal právě Pamuk?

Pamuk byl v Turecku už předtím, než získal Nobelovu cenu, hodně populární. Souviselo to s jeho provokativním přístupem k otázkám, které tam byly tabuizovány. Zpracoval je také v románech, ale neudělal to tak, že by napsal politické romány oslovující jen turecké publikum, ale díla mající daleko širší dosah. To mě oslovilo. Píše nesmírně barvitě, poutavě uvádí čtenáře do pro něho exotického světa.

V románu promlouvají nejen lidé, ale i mrtvoly nebo psi. Existuje pro překladatele rozdíl mezi projevem psa a postavou ze 16. století?

Pes nebo další netradiční postavy nepromlouvají sami za sebe, ale prostřednictvím vypravěče. Není to autor, ale v kavárně sedící vypravěč mající vlastní hlas. Takže neživé postavy jsou poznat podle jeho jazyka, protože je z nižších vrstev. Hovoří lidovou mluvou, používá hovorové výrazy, zatímco většina hlavních hrdinů mluví trochu archaickou, košatou, velmi rozvinutou turečtinou. To je úskalí, se kterým se překladatel musí vypořádat.

Co se překládalo nejlépe a co nejhůře?

Nejlíp asi krátké kapitoly neživých postav psané lidovou mluvou. Do toho se mohl člověk více vcítit podle toho, co zná třeba z dětství. Dost těžké byly filozofické, popisné pasáže, kdy věta zabírá půl nebo dokonce celou stránku.

Máte překladatelský vzor?

Celou českou překladatelskou školu, která je vynikající. Konkrétní vzor bych nemohl jmenovat, ale převody Márqueze nebo Salmana Rushdieho do češtiny pro mě byly velkou inspirací.

Jaký je vzkaz ze 16. století pro dnešní křesťanskou Evropu, jak se chovat k muslimskému světu?

Román je sice ze 16. století, ale Pamuk paradoxně jeho prostřednictvím diskutuje otázky dost současné. Spíš mluví o průniku moderny do tradice a jak moderna změnila svět a pohled na něj. To platí nejen pro muslimskou společnost 16. století, ale i pro její současníky v Evropě. Román ukazuje, že rozdíly mezi dvěma kulturami nejsou tak obrovské, jak se mohou zdát. A že řešíme v zásadě podobné problémy.

Takže „střet civilizací“ není nevyhnutelný.

Není, ale v románu je naznačen. Ačkoli je pojat hravě a postmoderně. A možná to je cesta z takového konfliktu.