Znovuoživení staré látky, která původně existovala jako divadelní hra Anthonyho Shaffera, s sebou tentokrát nese jednu zajímavost – ve staré i nové filmové verzi si zahrál Michael Caine, přičemž v rozmezí 35 let vystřídal obě hlavní role tohoto dramatu.

Vykalkulovaná konverzačka pro dvě osoby rozehrává klaustrofobní souboj mezi bohatým autorem detektivních příběhů Andrewem Wykem (Michael Caine) a mladým příležitostným hercem Milo Tindlem (Jude Law).

Hře nechybí nečekané zvraty i psychologické přesilovky

Jenže během jejich setkání se náhle hraje o všechno, přičemž tahle vampýří hra nepostrádá nečekané zvraty i obnažující psychologické přesilovky těžké váhy.

Jde mezi nimi o spisovatelovu ženu, ponížení, žárlivost, sadismus, pomstu, ale nakonec také o holý život: Wyke se pokouší Mila nalákat k narafičené loupeži šperků, čímž by mohl získat i peníze od pojišťovny a zbavit se svého nepřítele...

Konflikt vyvěrá z erotického dusna mezi hlavními postavami

Třebaže je přítomna zbraň, zabíjí se tu hlavně ostrovtipem, chladným pohledem či jedovatou britskou ironií. Ne náhodou divák cítí mrazení, když tyran láká oběť do pasti a hraje si s modrookým hezounem jako kočka s myší.

Konflikt navíc vyvěrá ze spodních vod homosexuality a erotického dusna mezi nimi a také zkoumá, kam až je člověk schopen zajít. K jaké zvířeckosti, k jakému šílenství?

Když to dnes, po Hitlerovi a všech jemu podobných, ještě někoho zajímá, proč ne. Napětí filmu ale zdaleka nevydrží dlouho, třebaže na oba herce je potěšení se dívat, ať už diváci ocení podlost v podání Caina nebo zrádné mládí atraktivního protivníka.

Nejzajímavější jsou postmoderní hry s textem

Jinak to vše bylo možno tušit i ve starém díle. V remaku přibyly hypermoderní prostory spisovatelova domu i vnitřní kamerový systém, jímž jsou oba sledováni. Krkolomné hry se stíny a světlem, ve výsledku chladně technicistní, dokládají, jak ambiciózní byl Branaghův záměr.

Jenže to nestačí, aby film dýchal i potěšil ctitele komorních dramat na divadle či vyznavače moderních postupů v kinematografii. O širokém publiku nemluvě, protože toho, kdo chce hltat děj a čeká na odhalení, kdo je vrahem, něco takového neuspokojí.

Slídil z roku 2007 uvízl v pasti mezi živočišnou látkou a režisérovým intelektuálním rébusem. Nejzajímavější jsou tu postmoderní hry s textem – s dialogy i se slovy –, které chvílemi tvoří osvěžující, ale občas i prázdné odkazy.

Naštěstí lze Shafferovu hru v nejhorším brát jako intelektuální parodii na detektivky a Agathu Christie.

 

Slídil (Sleuth)
VB (2007), 86 minut
Režie: Kenneth Branagh, kamera: Haris Zambarloukos, hrají: M. Caine, J. Law