Článek
Na počátku bylo slovo. Respektive dvě. Vlastně to byly jen náznaky slov. Dva zametači se na ulici zdraví obligátními „Hi“ (to ještě čeští náctiletí a po nich starší nepřevzali) a „Alright“. Postupně přicházejí další a z rutinní činnosti se stává improvizační hra vyúsťující v ohňostroj hudby, tance, gest, pohybu, již završuje bubenická apoteóza na sudy, kastroly, víčka, poklice a plechovky.
Nečekejte děj, tady jste v abstraktních krajinách nebo lépe v městských zákoutích, kam turisté nechodí. Zkraje se nabízejí podobenství a analogie, například s rituály tradičních kmenů; pak vás má už jen rytmus. A nevěřili byste, kolik humoru nabízí všechen ten hlomoz, cinkot, dupot, svist, bouchání, šum a pleskot různé intenzity a v nepřeberných kombinacích.
Dostane se nejen na košťata, ale třeba i na dřezy, skládací židle, zapalovače, noviny a dokonce instalatérské zvony.
Všechny výstupy jsou pečlivě propracované, rychlé pasáže doplňují pomalé a ačkoliv scéna zůstává stejná, daří se navodit zdání odlišných prostředí. Účinkující musí být výborní muzikanti a tanečníci a přesvědčiví herci. Improvizují, vzájemně spolupracují a obstojí při sólových výstupech. I lidské hlasy zazní během představení víckrát, byť sporadicky.
Osmičlenný soubor tedy nepřijíždí v půlce dubna s ničím novým, Praha představení Stomp téměř bez obměn viděla před třemi lety. I tenkrát se hrálo v obřím Kongresovém centru s příšernými akustickými podmínkami. Komerčně úspěšný soubor navíc působí už druhou dekádu a jeho kdysi inovační experiment přestal být pro kritiky a zřejmě i diváky, lačnící po nových formách a nápadech, takovou senzací.
Pak si ale sedáte po vystoupení s přáteli k baru a všichni různě tleskáte o tělo a pivními tácky rytmicky ťukáte do stolu. Jako Stomp, který to dělá zatraceně dobře.