V titulní roli se do MET vrátila finská sopranistka Karita Mattila, v roli rytíře Des Grieux se opětovně objevil italský tenorista Marcello Giordani. Přestože svým zjevem už dvojici Des Grieux a Manon neodpovídali, přesvědčili diváky suverénním pěveckým projevem krásných znělých hlasů. Soprán Karity Mattily, jež ve svých sedmačtyřiceti letech patří k světové špičce, zní stále obdivuhodně jak v lyrické, tak i dramatické poloze.

Šestnáctileté rozkošnické Manon ale už její životem zbrázděná tvář (snad s výjimkou posledního dějství) příliš neodpovídá. Umělkyně o tom ostatně se smyslem pro sebeironický humor hovořila o pauze v rozhovoru s moderátorkou, okouzlující Renée Flemingovou, kdy na důkaz své fyzické svěžesti vystřihla pohotový gymnastický „špagát“, který o něco později zopakovala i na scéně.

Její partner Marcello Giordani je zkušeným pucciniovským pěvcem, který má za sebou úspěchy jako Rodolfo, Pinkerton a především Des Grieux na mnoha světových scénách. Jeho Des Grieux měl sice rovněž do studentských let už daleko, ale jeho hlas zněl ve výškách jistě, spolehlivě a lahodně, s Karitou Mattilou pak dokonale ladil. Poslední dějství, jež patřilo jen jim dvěma, bylo strhujícím zážitkem.

Inscenace režisérky Giny Lapinské je tradiční v hereckých prostředcích a scénografii, maximálně využívá prostor jeviště k okázalé dekoraci (Manonin rozkošnický budoár odměnili diváci po otevření opony potleskem), do níž se vešli dokonce i živí koně s kočárem. Příští přenos se uskuteční 15. března a přinese Brittenovu operu Peter Grimes.