Sázka na mladé, začínající a hladové umělce bývá někdy riskantní, divák si připadal trochu jako hledač jedlých hub. Formálně ambiciózní snímek debutující slovinské režisérky Jani Glogovacové L... jako láska vyvolal spíše zamítavé reakce a stejně jako Pusinky Karin Babinské prošel bez většího pozdvižení. Nutno ovšem dodat, že české filmy se tu nepromítají skoro vůbec.

Největším zážitkem byl naopak anarchistický snímek Andalusie senegalského filmaře Alaina Gomise, jenž se pokusit natočil imaginativní i pocitový film věnovaný svobodě v dnešním světě. Jeho Yacine se nedokáže usadit, ničemu podřídit, pluje životem, ačkoli za to platí vysokou cenu samoty, outsiderství či života na okraji.

O mezní svobodě i revoluci v prostředí sterilní Vídně se mluvilo v kontroverzním dokumentu Weltrevolucion, přibližujícím postavu Stefana Webera. Ten v 70. letech založil skandální skupinu Drahdiwaberl, představující na pódiu sexuální orgie, a dnes stárne osaměle s kvokající „slepicí“.

Mezi nejvybroušenější filmy patřilo argentinské drama typického minimalistického realismu Vtělení Anahí Berneri, v němž si herečka Silvia Pérez zahrála tak trochu sama sebe. Stárnoucí, životem rozmazlená diva se vrací hledat novou chuť k životu do vesnice svého dětství.

Objevem festivalu se stal chilský meditativní snímek Nebe, země a déšť, v němž José Luis Torres Leiva přibližuje poeticky životy několika osamělců. Nejosobnějším byl romaneskní snímek Všechno prominuto Mii HansenLove, která se vyrovnává s fantomy vlastního dětství. Obtížným rodinným soužitím s otcem, který tajně propadá drogám.