Takhle o něm ve svých literárních esejích mluví John Updike: Italo Calvino, podobně jako Jorge Borges a Gabriel Márquez sní za nás své dokonalé sny a fantazie. Patří k nim do trojice a je z nich nejslunnější a nejproměnlivější. Neúnavně a laskavě hledá lidskou pravdu zasutou v nejrůznějších animálních, biologických, historických a kosmických kontextech. Silná slova. V tom výčtu předností mně, jako jeho radostnému čtenáři, chybí ještě slovo hravost. Kdo si početl v Calvinových „historických“ novelách (ovšem jako z časů barona Prášila) Rozpůlený vikomt či Baron ve větvích, dá mi snad za pravdu.

Neviditelná města jsou ukázkou jeho cizelovanější básnické, fantazijní a imaginativní hravosti, ale nezapře v nich sebe coby originálního vyhledavače lidové epické slovesnosti ze všech krajů, kopců a vinic rodné Itálie, a autora znamenité knihy Italských pohádek.

Pohádkové a fantastické motivy dokázal dokonce ústrojně rozehrát i tam, kde by u někoho jiného vyzněly zcela nepatřičně, totiž ve své prvotině, ve které zúročil svou osobní zkušenost: v partyzánském románu z italského protifašistického odboje Cestička pavoučích hnízd. (Závorka pro případného zájemce: všechny zde zmíněné knihy vyšly v českých překladech a budou tedy zřejmě dostupné ve větších knihovnách.)

Neviditelná města jsou komponována jako zpráva z cest po neznámém světě, kterou podává Marco Polo na dvoře Kublaj chána. Těch pětapadesát měst – města paměti, touhy, smrti, snů, skrytá, okamžitá a nepřetržitá města – vytvářejí umný labyrint, až jakési sci-fi, chcete-li, jímž čtenář prochází. A to postupně od měst nejdávnějších a pohádkových – až jakoby do měst našich dnů, zahlcených odpadky, smogem a chudobou. Do měst, která potlačila přírodu i lidskou přirozenost a mění se v peklo, zprvu zcela nenápadně, ale tak nezadržitelně, že zbývá jenom povzdech: Tak to chodí.


Italo Calvino: Neviditelná města Přeložil Vladimír Hořký.
Vyšlo v nakladatelství Dokořán s četnými ilustracemi Vasilije Ťuťunnika a v pěkné grafické úpravě jako 1. svazek edice Borgesova knihovna.