Jak vznikla idea projektu Quadri{+}Chromies a jak jste jej realizovali?

Když jsem viděl v galerii některá díla Bernarda Caillauda - obrazy a krátké filmy -, uvědomil jsem si, že k nim slyším hudbu, ačkoli je vystavovali bez hudby. Proto jsme začali spolupracovat. Pamatuji si, že když jsme se poprvé potkali, on měl obrazové sekvence a já zase sekvence zvuků. A řekli jsme si, proč bychom nezkusili pracovat takto častěji a vidět, zda to náhodou nebude fungovat, zda se tam objeví nějaká souhra.

Bernardovi se to líbilo, ale mně připadalo málo dávat dvě separátně vzniklé koncepce dohromady s tím, že to někdy funguje a někdy ne. Můj koncept spolupráce předpokládá těsnější vazby, kdy se všechno promýšlí ne dvakrát, ale třikrát a dospěje se ke společnému závěru - toto funguje, a jestliže něco jiného nefunguje, tak to nepoužijeme a zkusíme na tom pracovat znovu jinak.

Museli jsme si definovat pravidla spolupráce a ty jsme víceméně následovali. Některá pravidla, která se neosvědčila, jsme změnili. A vytvořili jsme si jazyk komunikace mezi obrazy a zvukem.

Můžete tento jazyk přiblížit?

My jsme nešli směrem synesthesie (splývání smyslových vjemů - pozn. red.), kdy k sobě lidé vztahují určité zvuky a barvy a jsou schopní třeba říci, tento zvuk je modrý a tento zase zelený. Takovým pravidlům jsme se podřizovat nechtěli, připadala nám příliš povrchní, naše mozky nevytvářejí tato spojení, i když můžete mít pocit, že nějaký obraz je temný a doprovází ho temná hudba.

Touto cestou jsme se ale nevydali, zkusili jsme pracovat na dynamickém konceptu, aby změny obrazu odpovídaly změnám v hudbě a naopak. Je to trochu komplikované na vysvětlení, protože vazba je sice silná, jen se dá obtížně popsat, co je to za vazbu.

No rozhodně rytmus obrazových a hudebních změn není stejný.

To ne, říkám, je to obtížné popsat.

Na nahrávce se ovšem účastní celá plejáda známých muzikantů, kde se objevují vedle špičkových tvůrců ambientní hudby, jako jsou Brian Eno, Ryuichi Sakamoto a David Sylvian, také Peter Buck z R. E. M. nebo bubeník Ministry a Pigface Bill Rieflin. Jak jste si je vybíral a jak se na nahrávce podíleli?

Lidé jako Ryuchi nebo Brian Eno jsou staří přátelé, to je prosté. Protože s většinou z nich spolupracuji už dlouhou dobu, oslovil jsem je, zda by se chtěli účastnit projektu a jestli jsou jim podobné koncepty a zvolené zvuky blízké.

Obrazy jsem jim ale neukázal, vybíral jsem si je kvůli jejich zvuku, neboť pravidla, která jsme si Bernardem vytvořili, byla jiná, než jaká si obvykle představíte ve vztahu mezi hudbou a obrazem. My jsme se rozhodli využít jen určité tvary - od začátku platilo, že nepoužijeme kruhy, - a určité zvuky.

Když Brian Eno z Londýna napsal, že se mu líbí nějaký zvuk, tak jsme si ho poslechli a rozhodli, zda jej použijeme a jestli budeme chtít i další. Takhle to fungovalo se všemi, jako bychom editovali nějaký katalog - katalog zvuků. A tyto zvuky jsem pak použil ve skladbách. Hosté přitom nevěděli, jaké ty skladby budou.

Jak prezentujete takto vzniklé dílo živě?

S Bernardem nám od počátku šlo o to, aby každý koncert byl jiný, což samozřejmě není možné, to by byla noční můra, protože byste musel pokaždé pracovat se zcela odlišným materiálem. To by bylo velmi komplikované.

Přesto se ale dílo stále vyvíjí, nezapomeňte, že obrazy na DVD jsou generovány počítačem, takže, když malinko pozměníte hodnoty ve vzorci, bude výsledek více či méně odlišný. Já se po každém koncertu podívám na záznam a pokud cítím, že je potřeba něco změnit, tak to aranžmá upravím, zvuky i obrazy. Po Bernardovi jsem jediný za to zodpovědný. V Praze bude orchestrace úplně jiná, na scéně nás bude sedm, já na elektroniku, a pak smyčcové kvarteto, flétna a klarinet.

Quadri{+}Chromies je hodně vzdálené raným alternativním nahrávkám skupiny ZNR i vašim deskám s world music, jako byly nahrávky korsických polyfonních zpěvů.

V určitém ohledu ano, protože je to radikálnější, ale existují desky, na kterých už můžete najít podobné prvky, jako třeba Géologies z konce osmdesátých let. Ale i způsob použití zvuků na Chansons des mers froides (Písně chladných moří se Siouxsie, Suzanne Vega, Björk a Mari Boine) je stejný, má na mysli jak samotné zvuky, tak způsob, jakým z nich jsou vytvářeny struktury. Záleží pak na tom, jak je zaranžujete.

Když jsem pracoval na Quadri{+}Chromies, uvažoval jsem o něčem méně abstraktním, rytmičtějším, o něčem jako byl Glyph nebo právě Chansons des mers froides, ale nakonec jsem se rozhodl zvuky zaranžovat jinak, takže máte pravdu, je to odlišné od ostatních desek, ale když se na to podíváte zblízka, tak to zase není tak odlišné, můžete slyšet stejné vlivy.

World music se však pořád věnuji, ale více jako producent. Nyní třeba pracuji na nahrávce bulharské hudby. World music je nyní velmi populární a je to něco, co každý používá, takže to pro mě není už není svěží a překvapující jako v průběhu osmdesátých a devadesátých let.