Výchozí situace novely je standardní: krize středního věku od sebe rozhání pár, muž opouští ženu, aby měl konečně čas na svůj druhý, alternativní život - fotbal, jehož prizmatem od dětství vnímá dějiny. Družkou na jeho bezcílné týdenní cestě po českých městech a vesnicích, přerušované jen hltáním televizních přenosů z fotbalového šampionátu, se mu stává jeho nevlastní, o generaci mladší sestra Simona.

Tu mu autor seslal jako dantovskou Beatrici: to ona klade podstatné otázky po Honzově fatální fixaci na kopanou a zánovní automobil, to ona jitří jeho dávné, ale nezhojené rány ve vztahu s otcem, to ona je v postupně navazovaném vztahu dominantní a obnažuje do detailu hrdinovu neurózu, vyrostlou z přetrženého dětského snu. Jenže je to také Simona, která po celý čas jejich společné vyjížďky na Honzově traumatu chtě nechtě parazituje: nechá se od něj živit, šatit, laškuje s ním, a dokonce jej na okamžik vtáhne do zničujícího víru své privátní tragédie.

Jako by jej celý čas zkoušela, jako by na něj líčila nástrahy - a snažila se v něm probudit skutečný život, resuscitovat jeho city, rozpustit jeho frustrace. A když se jí to částečně podaří, symbolicky převezme jeho břemeno a zmizí v umělých rájích, v křivolakých uličkách svých problémů, které přehlušuje drogovým opojením. Vítězem tak ve Fotbalových denících není nikdo: vztah Honzy a jeho přítelkyně se dál rozpadá, vztah bratra ke znovunalezené sestře končí po týdenní epizodě, Honza dál nenávidí svého otce a Simona pokračuje v úprku před svou matkou. A český fotbalový mančaft na mistrovství nepostoupí do čtvrtfinále.

Jiří Hájíček ve své novince rozehrává komorní tragédii a opět ji situuje do svých oblíbených a pečlivě odpozorovaných vesnických kulis. Není to však klasický vesnický román, co autor s vypravěčskou pokorou a psychologickou empatií napsal, a není to vlastně ani úplná tragédie - Fotbalové deníky otvírají aktuální a spíše "městské" téma: zbabělá hra na schovávanou s vlastními frustracemi a sebeobelhávání jako sedativum proti všemožným výčitkám jsou univerzální nemocí dětí svého věku. A spisovatel to moc dobře ví.

O to vzácnější je, že ve své šesté knize neztrácí ze zřetele naději - a příběh nechává ne-li otevřený, pak aspoň pootevřený.

Jiří Hájíček: Fotbalové deníky Host, Brno 2007