Hlavní obsah

Mondénní kostýmy místo pěvecké virtuozity

Právo, Radmila Hrdinová

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Belliniho Normu uvádějí operní domy disponující sopranistkou pro virtuózní titulní roli, aniž by usilovaly o převratnou režijní interpretaci vztahu keltské kněžky k římskému prokonzulovi. Národní divadlo tuto tradici obrátilo a nabídlo ambiciózní, leč chaotickou režijní koncepci a průměrné pěvce.

Článek

Titul zůstal novému vedení opery jako pochybné dědictví Dvořákovy a Nekvasilovy éry, aniž by bylo jasno o představitelce Normy. Zato byl jasný inscenační tým rakouského režiséra Bruno Bergera-Gorského, scénografa Daniela Dvořáka a módního návrháře Osmany Laffity jakožto autora kostýmů. Společně přesadili příběh z mytické doby do 40. let minulého století a z posvátného druidského háje do honosné haly s křišťálovým lustrem, rozkládacím gaučem a klavírem.

V šedivých zdech se střídají dvě party sboristů, jež se pokoušejí ukrýt pušky do klavíru, případně zkoumavě nahlížejí pod gauč: keltští druidové se proměnili v ujařmené mafiány a Římané v armádu oblečenou do operetních uniforem se zlatými lampasy a šňůrami. Počínání sboristů, mířících na nepřítomné nepřátele či snad na ptáky v šumícím háji promítaném na stěny (stejně jako bomby padající z letadla), je nesmyslné a v groteskním rozporu s českými titulky libreta, vracejícími na scénu posvátný háj, jmelí či germánské sekery.

Vášnivé emoce v hereckém provedení sólistů připomínají parodii nejpustších operních manýr. Nevolám po zachování historického koloritu Normy, ovšem aktualizační koncepce má smysl jen tehdy, dokáže-li nastolit vlastní čitelnou logiku situací a vztahů, korespondující s příběhem a hudbou originálu. Místo toho sledujeme módní přehlídku drahých kostýmů a režisérské bezmoci.

Inscenaci bohužel nezachraňují ani pěvecké výkony protagonistů. Ruská sopranistka Olga Makarinová má pro titulní roli nevýrazný, spíše lyrický a v pianissimu působivě znějící soprán, nezvládá dramatické pasáže Normy a režisér ji stylizuje do mondénní Grety Garbo, jež působí věrohodněji s šálkem kávy než s nožem mířícím na vlastní děti. Temnější mezzosoprán Rumunky Carmen Oprisanuové je barevně zajímavý, ale na Adalgisu rovněž nestačí. Proč tato vášnivá sokyně Normy posedává v kalhotovém kostýmu od začátku opery u klavíru, vědí snad jen tvůrci inscenace.

 Valentin Prolat měl s prokonzulem Pollionem problémy od počátku a pěvecké nároky role zvládal se siláckým tlakem na hlas. Dobré pěvecké výkony podali ve vedlejších rolích Miloslav Podskalský jako Oroveso a Stanislava Jirků jako Clotilde. Orchestr hrál solidně, i když bez většího lesku pod taktovkou Olivera Dohnányiho, se snahou o výrazové odlišení poněkud nesourodé směsice vášnivého dramatismu a líbivě znějících melodií Belliniho opery.

Smutek z nevydařené Hubičky, zahajující 125. sezónu Národního divadla, Norma rozhodně nerozptýlila. Pokud nové vedení opery neudělá záhy cosi pro pozdvižení kvality, úvahy o ušetření jedné pražské opery by mohly vést k otázce, která opera to má vlastně být.

Vincenzo Bellini: Norma Dirigent Oliver Dohnányi, režie Bruno Berger-Gorski, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Osmany Laffita, sbormistr Pavel Vaněk, dramaturgie Ondřej Hučín. Premiéra 1. 11. 2007 v Národním divadle v Praze.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám