Jak jste se vlastně ke koncertu v Carnegie Hall dostali?

Vašo Patejdl: Vlastně nás to drží už dlouho. Naše oblíbená skupina Chicago hrála v Carnegie Hall. Často jsme si o tom povídali na zkouškách nebo potom při pivku a po koncertu na Letné v Praze naše přání začalo nabírat skutečnou podobu.

Jak dlouho jste koncert připravovali?

Patejdl: Suma sumárum asi dva roky.

Byly zkoušky jiné než ty ostatní?

Patejdl: Museli jsme si připravit komplet nový program, protože v Carnegie Hall jsou omezení týkající se hladiny hluku, a my jsme rocková kapela, takže by nám vypli proud, kdybychom hráli normálně. Bylo potřeba nacvičit takový program, který se dá hrát tak potichu, jak to vyžadují zdejší předpisy, a proto jsme repertoár upravili i akusticky a zařadili do něj i houslové dívčí trio Gstrings, které je moc zdatné i pěvecky. A mimo to i moc hezké, když už na nás nic pěkného není vidět.

Moc potichu jste tedy nebyli, podlahy na balkóně se dokonce při koncertě chvěly.

Jožo Ráž: Za to my ale už nemůžeme, hráli jsme předpisově. O ten zbylý šrumec se postarali už diváci. Ani jsme si nemohli dovolit porušit nařízení. Za to jsou tady velké finanční postihy a nejen, co se týče hluku, ale i času. My jsme však splnili vše, co jsme měli, což se o americké straně říci nedá.

Co všechno je třeba ještě splnit, aby člověk mohl vůbec vystupovat?

Ráž: V Carnegie nemůže hrát každý, a to se nechlubím. Zdejší zvyklostí je doložit z několika zdrojů, že se jedná o dobrou kapelu, že jste dostatečně slavní, nebo kolik jste vydali desek. Když to pak oni posoudí na základě videokazet, že jste opravdu ten povolaný, tak vám tam dovolí hrát.

Jak se vám podařilo tak rychle prodat vstupenky?

Ráž: Na to je jednoduchá odpověď, i když nezní skromně. Ale když se nepochválíme sami, tak to za nás nikdo neudělá. Dobrá kapela lístky na koncert prodá.