Co vedlo Moravskou galerii (MG) v Brně k uspořádání reprezentativní výstavy Slovenský mýtus?

Vyplývá to z našich dlouhodobých kontaktů se Slovenskou národní galerií (SNG), s generální ředitelkou Katarínou Bajcurovou, s kurátorem moderního a současného umění Aurelem Hrabušickým a s dalšími. Když jsem nedávno v Bratislavě zhlédl výstavu Slovenský mýtus, řekl jsem si, že to je přesně taková reflexe výtvarného umění, která v Česku chybí.

Jaké to má podle vás příčiny?

Výtvarná a uměnovědná scéna v Čechách a na Slovensku byla velmi úzce propojena v 60. a 70. letech. Ještě v 80. letech se uskutečnila řada společných akcí a projektů. Po roce 1989 a po rozdělení Československa jsme se my, Češi (jsem napůl Slovák), stejně jako občané dalších zemí bývalého východního bloku dívali více k Berlínu, New Yorku nebo Paříži. Všichni jsme inklinovali k tomu dostat se do evropského kontextu samostatně. Tradiční pouta se přetrhala.

Až zhruba po deseti letech začaly vznikat nové, přirozené vazby v nekomerčních sférách výtvarného umění, ale i mezi institucemi. Trh s uměním bude následovat. Druhým impulsem k uspořádání expozice v Brně bylo, že slovenské výtvarné umění se v našich podmínkách vystavovalo buď v souvislostech československé vzájemnosti, nebo na velkých přehlídkách socialistického realismu. V poslední době to pak byly přehlídky typu top díla slovenského umění 20. století. Ale chyběla tu hlubší sonda do toho, jaké je slovenské výtvarné umění jako celek, od svého faktického vzniku někde v polovině 19. století do současnosti.

Čeho si nejvíc ceníte na slovenském výtvarném umění?

Vlastně ho stále objevuji. Samozřejmě, velké malíře známe asi všichni - Ľudovíta Fullu, Martina Benku, Janka Alexyho a další. Ostatní velká jména 20. století nicméně známe velmi torzovitě a vnitřní logiku vývoje slovenského umění vysledujeme jen stěží. Pro mě, člověka zabývajícího se současným uměním, byla navíc vždy fascinující určitá dravost slovenské výtvarné scény, byť je založena třeba jen na několika výrazných individualitách.

Co mě vždy uvádí v úžas nad slovenským výtvarným uměním mezi dvěma válkami, je právě hledání moderního tvaru pro věci, které jsou spojeny s předmoderním světem a které ve své žité podobě se u nás v té době už téměř nevyskytovaly. Myslím, že právě Slovenský mýtus tuto vrstvu moderny velmi krásně ukazuje a dokáže se na ni podívat jako na pozitivum, nikoli reziduum.

:. Obraz Mikuláše Galandy Zvestovanie, 30. léta 20. století. Foto: Archív Moravské galerie

Proč si autoři výstavy zvolili za téma právě slovenský mýtus?

Mýtus je soubor vyprávění, obrazů a představ, jejichž vnitřní soudržnost se ale nedá beze zbytku racionálně popsat. My, Češi, jsme si svoje mýty odžili a odehráli, řekněme, do konce 19. století. Co je slovenský mýtus, to je právě ta otázka, která není spojena s nějakým přesným historickým předobrazem, ale s určitou kvalitou života - když věc zjednoduším - venkovského obyvatelstva. Nikoli elit jako u většiny novověkých evropských národů.

Novodobé mýty se navíc budují zcela záměrně, aby ospravedlnily či vyloučily nějaký kulturní, ekonomický nebo politický pohyb. Autoři výstavy si jsou vědomi určité konstrukce mýtu slovenskosti, ale na druhé straně tento mýtus přijímají jako něco cenného, jako soubor obrazů, které vytvořily určitý pozitivní základ pro vývoj ať už umění, nebo společnosti. A samozřejmě mýtus je slovo, které se dobře prodává (smích).

Autorka projektu Alexandra Kusá tvrdí, že projekt Slovenský mýtus patří mezi nejriskantnější počiny SNG poslední doby. Málokdy se prý stává, že by bylo představeno téma, které se prakticky nedá pozitivně vymezit a navíc vzbuzuje nežádoucí ideologické a politické očekávání. Lze něco takového očekávat i od výstavy v MG?

Ve střední Evropě jsou vždycky latentně přítomné nežádoucí politické konotace vyplývající ze zneužívání určitých mytizujících konstrukcí. Vyjádření kolegyně Kusé ale spíše naráží na základ výstavy, která je polemikou s významným slovenským historikem umění Jánem Abelovským. Ten právě tematiku slovenského mýtu, anebo obrazu Slovenska definovanému Tatrami, Jánošíkem, rurálním principem, melancholií krajiny a člověka vnímal jako přítěž, která brzdila vývoj avantgardního myšlení.

Z politického hlediska lze tyto motivy ve zjednodušující podobě identifikovat s nacionalismem žudáckého typu, s problematickými aspekty vývoje slovenské společnosti 30. a 40. let, kterou tu a tam revitalizují a radikalizují i v současnosti extremisté. Pokud vypíchnete takový soubor obrazů dnes, jedná se o riskantní počin i proto, že hrozí zlehčení vývoje slovenského umění v posledním století. Je tam celá řada dalších dvojsečných aspektů, ale pro mě je podstatné, že se autoři výstavy postavili tváří v tvář právě k těm problematickým, anebo zvláštní asociace vyvolávajícím tématům pozitivně.

Přijali, že jsou součástí jejich historického vědomí i jejich každodennosti a samozřejmě součástí jejich výtvarného umění. Můžete je podceňovat a odmítat, ale nikdy je nevymažete. Pokud je přijmeme a přečteme to, co je v nich pozitivní, je to osvobozující. Zároveň je výstava Slovenský mýtus příkladem, jak bychom mohli my v Čechách zacházet i se svými dějinami a s obrazy naší kolektivní paměti posledních dvou set let.

Slovenský mýtus

Brno, Moravská galerie, Uměleckoprůmyslové muzeum kurátor Martina Straková do 5. srpna 2007