Z vašich textů je zřejmé, že máte lidi rád. Nejvyšší míra kritiky je ironická poznámka. Co vám na nich vadí?

Je úplně jedno, čím člověk je, ale když je v něm něco, co je pěkný, mám ho rád. Naprosto mi nevadí, když udělá chybu. Říkám si: jsi taky člověk a nikdo nejsme bez chyby. Mrzí mě ale, když někdo zametá svou minulost jako liška ocasem.

Prokrista pána, já jsem poznal lidi, které jsem v mládí ironicky komentoval, a ti před pár lety řekli: Byl jsem na té a té straně a byl to hluboký omyl. Jseš chlap, reagoval jsem. To stačí. Někteří lidé ale vyčerpají spoustu energie, aby se zamaskovali... Přijde mi to ponižující, protože život je strašně krátký, tak proč si ho ještě seškrtávat?

Píšete o tom v první povídce Muže na vlastní stopě, jak se člověk rozčiluje, přece podepsal Chartu, jenom zapomněl, že před ní bylo napsáno Anti...

To je "můj" český Nývlt. Našel jsem ho v prvních textech v zahraničí, tam žije také, co si budeme namlouvat. Když někdo kritizoval exulanty, pravil jsem, že exil nemůže být jiný než národ, z kterého vzešel. Nývlt se vrátil podobně jako já a pokračuje. Slitina toho, co by Václav Černý nazval čecháčkovstvím. Malost, kterou si vlastně škodíme.

Jak vám pobyt v exilu brousil smysl pro humor?

Zjistil jsem, co jsem netušil: že humor je specifikum dost národní. Miluju Voskovce, Wericha, Horníčka, zkrátka českou metaforu, která jen naťukne a člověk si domyslí. V Německu jsem narazil na humor, kdy se komik postaví na jeviště a rovnou vypálí: ten a ten podepsal to a to, atd.

Chybí obraznost, je to "direkt", jako by vám to přišlo dopisem od úřadu. Mají samozřejmě velikány, Karla Tucholského, antifašistu, který to zaplatil životem, Erich Kästner, ale to je minulost. Teď budu kacíř: po válce hodně humoru z Německa zmizelo. Buď komínem, nebo do zahraničí. Nebo ještě kacířštěji: když se teď společnosti vede jó dobře, tak humoru a satiry ubývá.

Co jste v exilu ještě zjistil?

Henry Miller jednou řekl, že teprve odchodem ze země si začnete vážit vlastního jazyka. Nabudete k němu lepší vztah, než když jste obklopen lidmi, kteří s ním hovoří. Měl jsem velkou radost, když tady hráli jednu mou hru, že nechtěl režisér věřit, jak dlouho jsem byl venku. Víš, on si s sebou zřejmě vzal Čapka, Poláčka, Vančuru, odpověděl mu druhý.

Trochu pravdy na tom je. Nenakazili jsme se novotvary. Tam vnímáte, že čeština je úžasná, elastická, že to je slečna, děvka, paní, dáma, žena, a ta její mnohotvárnost a hravost souvisí s českou povahou a humorem. A těžko se překládá.

Rád vzpomínám na povídku, jak jste po příjezdu do Německa propadl lákadlům falešných reklam. Jak na ně tady reaguje občan Kraus?

Měl jsem radost, když v Rusku v Litěraturnoj gazetě otiskli mou povídku, kde se to snažím "seriózně" vysvětlit. Je to recenze představení, kde má Julie nálepku Puma, Romeo Malboro a recenzent oceňuje, jak se autorům podařilo spojit na kostýmu Vavřince firmy Alpa, Canon a Fuji. Přiznává také, že při psaní má tričko Mitsubishi.

Jak reaguji? Záleží, čím vším se dáme omámit. První otázka zní: potřebuju to nebo ne? Bude se mi lépe žít s tím, nebo bez toho? Občanům nelze říci než - drž se svého rozumu!

Takže ještě jednou, co vám humor bere?

Jeden čas v Německu celou noc svítily  reflektory na výklad, v němž bylo napsáno: "Atomkraft? Nein, danke!" Ale svítilo se na plné pecky. Někdo tam pak připsal:"Máme přece zástrčky!!" - tak to už nemusím nic vymýšlet. Svět je plný problémů a i já na ně většinou reaguju nějakou humornou nadsázkou.

Ale pokud mi ekolog řekne: zelená, jsem pro. Kamióny ne, jsem taky pro. Ale neměli bychom se zabývat tím, proč je jich tolik a co vezou? Vezou zmrzlé jahody? Já si je odpustím. Jdeme po následcích, ne po příčinách. Nevím, jestli si ze světa vezmeme jen to rozumné a vyhneme se blbostem. Existuje tendence je kopírovat - a to mi do smíchu moc není.