Co nabídne koncert?

Hodinu a půl až dvě hodiny mých písní. Zahraji jich asi třicet. Protože nemám kapelu, budu je hrát sám s kytarou a foukací harmonikou.

Dojde i na starší písně, nebo se zaměříte jen na nové z loňského alba This Old Road?

Hraji oboje. Nikdy nevystupuji bez toho, abych zahrál některé z oblíbených písní, jako jsou Sunday Morning Coming Down nebo Me and Bobby McGhee. Mám rád koncerty, které dávají smysl od začátku až do konce.

Jaké to je hrát bez kapely?

Začal jsem s tím před pár lety, protože jsem dostal nabídku na nějaká vystoupení a neměl jsem čas mobilizovat kapelu. Fungovalo to dobře, i když jsem hrál před sedmi tisíci lidmi, protože se pozornost soustředila na písně. Samozřejmě nevím, jaké to bude v Evropě, ale doufám, že lidi mluví anglicky a budou mi rozumět..

Hrál jste i ve filmech, jaké to je sedět na dvou židlích?

Neříkám, že to bylo lehké, ale jen co jsem začal v Los Angeles pracovat v klubu Troubadour, dostal jsem nabídku na roli. Asi to byla doba, kdy se ve filmu zrovna dívali po nové krvi. Bylo to jako skočit do řeky a plout s proudem. Současně jsem se učil, jak vystupovat na pódiu a jak hrát před kamerou. Cítil jsem, že je to hodně podobné. Moje hudební i filmová kariéra začaly ve stejné době. Snažil jsem se být upřímný, ať už jsem zpíval písně nebo hrál roli ve filmu.

Jako to bylo hrát v Patu Garrettovi a Billym Kidovi?

Naštěstí jsem jezdil na koni už od svých pěti let, bavilo mě to, žil jsem v Texasu u hranic s Mexikem, leželo za řekou. Byla to příležitost spolupracovat s partou kultovních postav, které jsem vídal ve westernech jako Jack Elam. Vydalo to, jako by se všechny postavy, které jsem viděl ve westernech, sešly v tomto filmu. Ale nebylo to lehké. S režisérem Samem Peckinpahem se nespolupracovalo snadno, mě to ale bavilo a nikdy jsem neodmítl udělat to, co on chtěl.