Článek
Své druhé album vydáváte po dlouhých osmi letech, dlouho jste žil v hudebním ústraní. Jaké místo ve vašem životě muzika zaujímá?
Posledních osm let jsem si nebyl úplně jistý, jestli chci vydávat sólová alba, proto ta pauza. Hudbě se ale věnuji každý den. Je to něco, co umím nejlépe a dělám nejvíce.
První deska Into The Sun byla spíše experimentální, zatímco nové album nabízí klasické písničky. Proč jste nepokračoval v hudebním hledání dál?
Nemůžete pořád dělat to samé. Nyní jsem cítil, že chci udělat takové písně. Příště se to třeba bude úplně lišit. Záleží na tom, jaký mám zrovna pocit. U mne jde o pocit, který vychází z žaludku. Ne z mé hlavy.
A jaký máte nyní pocit?
O tom se mi nechce mluvit. Já nerad mluvím o budoucích projektech. Když se o něčem moc mluví, je těžší to pak vykonat.
Zpíváte o citových zraněních a smrti. Proč jsou vaše skladby tak smutné?
Snažím se jen popsat určité pocity. Tak jak jsou. Neznamená to ale, že se na svět dívám negativně. Jen se třeba pokouším říct, že prší. A když prší, popisuju déšť. Snažím se vytvořit něco krásného, ne smutného.
V minulosti jste dost cestoval. Žil jste mimo jiné v Americe, Velké Británii, Japonsku nebo Švýcarsku. Formoval pobyt v těchto zemích vaše hudební cítění?
To je zajímavá otázka. Vlastně nevím, jestli to ovlivnilo mou hudbu. Ale přiblížilo mě to, proti mnohým Američanům, k Evropě a Asii. Mám rád Ameriku. Asi proto, že jsem se tam narodil. Proto mám pocit, že tam opravdu patřím. Ale zároveň si dovedu představit, že bych žil takřka kdekoli. Velmi si užívám života v různých městech.
Součástí alba je DVD s filmy k písničkám. Můžeme je chápat jako videoklipy?
Když jsem je točil, nevěděl jsem, jak budou použity. Prostě jsem si přál je vytvořit. A nahrávací společnost se rozhodla je vydat na albu. Kdo si ho koupí, může je zhlédnout. Byly vytvořeny pro umění, ne kvůli televizi. Je to umělecký projekt.
Vaši rodiče byli politicky angažovaní, ve vašich skladbách se ale politická témata neobjevují. Zajímá vás politika?
Zdá se mi opravdu složité mluvit o politice, protože je velmi komplikovaná. Za největší problém považuji, že politici se dnes chovají jako herci nebo celebrity. Přijde mi, že jsou voleni za to, že umí nejlépe vypadat a mile říkají hezké věci. Za to, jak jsou populární. Nemusí být nejchytřejší, stačí, když své publikum přesvědčí přes média. Je to hrozně povrchní.
Moje politické názory jsou poměrně jednoduché. Nevěřím v násilí a ve válku. Věřím v osobní svobodu. Pokud jde o politiku, je zkorumpovaná. Jsou to média, kdo vytváří politiky, oni nevytvářejí sami sebe. Jde o image, ne o jejich osobnosti. To je špatné.
Nemáte pocit, že ve vašich písních žije duch vašeho otce?
Není to můj vědomý záměr. Ale určitě tu je nějaké propojení. Rozhodně jsem o tom takto nepřemýšlel. Tedy tak, že bych se ráno probudil a řekl si, že budu udržovat naživu ducha mého otce. Ale myslím, že člověk to činí jen tím, že existuje. Jen tím, že žije. Až umřu, bude v mých dětech přežívat můj duch. Myslím, že svým způsobem tohle platí všeobecně.
V tátově stínu
Jablko nepadlo daleko od stromu. Druhé Lennonovo album Friendly Fire v sobě spojuje nálady nahrávek Beatles ze šedesátých let i atmosféru pozdějších sólových desek jednotlivých členů. Především ale Sean Lennon navazuje na tvorbu svého otce. I tato deska je totiž hlavně baladická a nesmírně procítěná. Sean má navíc i ten lehký nosový hlas, fanouškům Beatles notoricky známý. Je na ní deset pokojných skladeb, v nichž mladý Lennon dokazuje, že po tátovi podědil talent. Přestože se v nich často zpívá o nenaplněné lásce, prýští z nich obdivuhodný klid. Dead Meat, Spectacle či Parachute se vryjí do paměti - a nenapáchají v ní žádnou škodu. Přidané DVD s filmy k písničkám pak odhaluje, že Lennon je též nadaný herec.