Již potřetí sáhl Hanzlík pro námět k latinským textům piaristických klášterů, což je jedna z jeho badatelských domén. V případě Slz Alexandra Velikého zvolil text latinského dramatu, provedeného v roce 1764 studenty ditrichšteinského gymnázia v Lipníku nad Bečvou.

Hra neznámého autora vychází z epizody ze života Alexandra Velikého, v níž je dvanáctiletý budoucí vojevůdce vystaven věštbě předpovídající mu brzké slzy. Ty ale nakonec nepramení ze zármutku nad otcovou porážkou, ale naopak nad jeho vítězstvím v další bitvě, jež malého ctižádostivého potomka připravují podle jeho soudu o budoucí slávu.

Text je vskutku více deklamačním rétorickým cvičením než skutečným dramatem a v latinské podobě (byť s promítanými českými titulky) stěží dokáže diváka zaujmout. Zvláště když ho inscenace nabízí ve vysoce stylizované a statické podobě, jež umísťuje pěvce na několik metrů vysoké stoličky, na nichž v bílých baletních kostýmech v lepším případě provádějí rigidní pózy, v horším jsou rádi, že nespadnou. Ve druhé polovině představení pro změnu zpívají někteří z nich (Aristander Zdeňka Plecha) i vleže na břiše s kolegou usazeným na zádech. Nuno ocenit, že to zvládají celkem v pohodě.

Scéna je kontrastní

Slovinský režisér používající značky Rocc promítl svou představu nejen do vedení pěvců, ale i do scény a kostýmů. Bělostné ladění scény s výraznými průniky modré a červené působí výtvarně čistým a odlehčeným dojmem, stejně jako tvarově nápadité kostýmy. Přesto se obávám, že inscenace nedokáže udržet divákovu pozornost po celou dobu představení.

Svůj podíl na tom má i hudba, respektive její interpretace. Hanzlík nad minimalistickým základem rozvíjí variace neobarokních hudebních forem a nápadů v příjemně hravé muzikantské poloze, dost často ale, zejména v podání orchestru Národního divadla, v poněkud stereotypní zatěžkanosti. Hanzlíkův Ensemble Damian by byl nesporně vhodnějším interpretem.

Inscenaci chybí uvolněnost

Inscenace Hanzlíkovy opery měla zřejmě směřovat k poetické (či poetistické) studentské hravosti transponované z doby barokní do dnešního postmodernismu. Přes patrnou a ocenitelnou snahu ale inscenaci schází větší uvolněnost a rozdováděnost, kterou nezachránilo ani poněkud křečovité křepčení trojice "plebejských" postav v podání Števo Capky, Jiřího Reidingera a Radomíra Švece.

Ze sólistů jsou duchu hudby i inscenace nejblíže pěvecky precizní německý kontratenorista Steve Wächter v titulní roli makedonského prince, polodětsky působící Jan Mikušek a o herecký výraz usilující Zdeněk Plech a Jaroslav Březina. Ve "wilsonovské" postavě vypravěče Historica prochází inscenací Soňa Červená v kostýmu bez tváře, s obdivuhodnou pohybovou kulturou a precizní deklamací.

Je dobré, že Národní divadlo provokuje tvorbu nových oper a Tomáš Hanzlík je zajisté jedním z jejich nejnadějnějších tvůrců. Otázka je, zda v podobě, kterou nabízí jeviště Stavovského divadla, má jeho dílo šanci najít cestu k divákům.

Tomáš Hanzlík: Lacrimae Alexandri Magni

Hudební nastudování s dirigent| Robert Jindra, režie a design Rocc, kostýmy Rocc a Vendula Johnová, projekce Tomáš Hrůza, dramaturgie Pavel Petráněk. Světová premiéra 25. 1. 2007 ve Stavovském divadle.