Albarn pracoval s Allenem už v roce 2002. Od dva roky později přijeli Allen a Tong za Albarnem do studia Aphrodisia v nigerijském Lagosu a dva týdny tam nahrávali společné hudební nápady. V roce 2005 pak vyhledal Albarn Simonona, aby s ním pohovořil o případné spolupráci. Při té příležitosti mu pustil nahrávky z Nigérie a bývalý člen The Clash se pro ně nadchl.

"Poslechl jsem si dvě skladby a hned jsem si vymyslel basovou linku k nim," vzpomíná dnes Simonon. "Když jsem se pak sešel se všemi třemi, bylo zřejmé, že musíme vytvořit něco společně. Na základě toho vznikla celá deska."

Projekt se pojmenoval The Good, The Bad & The Queen a nikdo z kapely se netají tím, že jeho životnost bude omezená. Stejnojmenné album představuje tucet svébytných skladeb, z nichž je patrná úcta ke klasickým rockovým postupům a současně fascinace elektronickými zvuky a efekty.

Některé skladby jako by měly být soundtrackem k nějakému sci-fi filmu. Pod tím ale bublá Simononova baskytara stejně neodolatelně, jako bublala v jeho domovských The Clash. Protože i ostatní členové projektu vášeň k té kapele neskryli, výsledkem je cosi, co připomíná punkrockovou legendu v posledním období její tvorby, tedy v době složitějších aranží.

Damon Albarn se navíc netají tím, že jej jako autora pořád inspiruje album jeho domovských Blur nazvané Parklife. Právě v souběhu těchto dvou vlivů je vtesán zvukový výsledek debutového alba The Good, The Bad & The Queen. Žádná úlitba moderně. Spíše vzpomínka na šedesátá léta a jejich artrockové směřování. A samozřejmě na to, co bylo na britské hudební scéně dál.

The Good, The Bad & The Queen: The Good, The Bad & The Queen

EMI, 42:58