Článek
Kdy se ujmete funkce ředitele Národního divadla a na jak dlouho?
Ředitelem Národního divadla jsem jmenován na šest let, ale o nástupu do funkce budu s paní ministryní jednat až v pondělí. Moje představa je, že bych jako statutární zástupce převzal Národní divadlo na přelomu března a dubna. Do té doby musím vyřešit svůj odchod z Divadelního ústavu. Ale pracovat pro Národního divadlo začínám okamžitě, dokončujeme definitivní verzi dramaturgického plánu opery na příští sezónu. A je tu řada dalších věcí, které je třeba začít řešit hned.
Vstupujete do Národního divadla spíše jako teoretik než divadelní praktik. V tuto chvíli to však paradoxně může být výhodou, protože nazrál čas pro řešení principiálních otázek další existence ND, které jste ve své koncepci označil za priority. Které to jsou?
Především musím říci, že bych v mém případě nemluvil o teoretikovi, ale spíše o kulturním manažerovi. Ve své nové funkci se mohu opřít nejen o zkušenosti ředitele Divadelního ústavu, ale i dramaturga Pražského divadelního festivalu německého jazyka a ředitele Pražského quadriennale, což je opravdu velký mezinárodní projekt. Letos se ho zúčastní 60. zemí a očekáváme několik tisíc zahraničních hostů. Přicházím do Národního divadla s jinou vizí, než jakou měl Daniel Dvořák.
Domnívám, se, že v čele ND má stát ředitel, který de facto neodpovídá za umělecké výsledky. V tuto chvíli je ale funkce ředitele nastavena tak, že já jako ředitel si přivádím své umělecké šéfy a jsem za ně odpovědný.
Kteří to jsou?
Dva jsou staronoví, protože nevidím důvod k jejich výměně: Michal Dočekal zůstává šéfem činohry a Petr Zuska šéfem baletu. Opera v tuto chvíli šéfa nemá, tuto funkci po odvolání Jiřího Nekvasila vykonává jako pověřený zástupce Zdeněk Harvánek. Mým šéfem opery je mladý režisér Jiří Heřman, který je osobností evropského formátu a přivádí s sebou svůj řídící tým, jehož členem je i pan Harvánek.
Vraťme se k úkolům, které vás jakožto ředitele první scény čekají...
V tuto chvíli je potřeba začít pracovat na Statutu Národního divadla, který byl pozměněn za ministra Pavla Dostála a ve své nynější podobě vůbec nevymezuje postavení a roli Národního divadla. Je třeba Statut nastavit tak, aby noví šéfové uměleckých souborů - protože já musím myslet už na další umělecké šéfy, o nichž se bude jednat až za několik let a jejichž výměna by měla probíhat postupně, nikoli naráz - nebyli závislí na řediteli ND.
Je třeba vypracovat koncept Statutu, předložit ho ministerstvu kultury i veřejnosti a najít pro něj politický konsenzus, aby v okamžiku, kdy přijde nový ministr kultury, byl vázán Statutem a nemohl udělat tak razantní čáru, jaké jsme byli svědkem loni v září odvoláním Daniela Dvořáka ze dne na den.
Jenže dokud bude Národní divadlo příspěvkovou organizací ministerstva kultury, je ředitel odvolatelný tímto způsobem...
Proto je třeba vedle práce na Statutu ND, která je takříkajíc v moci Národního divadla a ministerstva kultury, zahájit i práci na transformaci ND z příspěvkové organizace, a to je proces, který se netýká jen Národního divadla a je to do značné míry politický úkol. Do té doby je ale potřeba brát věci tak, jak jsou, a já se domnívám, že se i v rámci příspěvkové organizace dají vymyslet určité pojistky, které mohou zabránit nešťastným razantním krokům.
To, co se stalo loni na podzim, bychom měli brát jako poučení a výzvu. Tak jako nás velká voda nutí k postavení protipovodňových bariér, měla by nás tato zkušenost přimět k vybudování bariér a pojistek proti podobným krokům.
Vaše koncepce počítá nejen s posílením autonomizace souborů, ale i budov, v nichž soubory Národního divadla působí. Jak v této souvislosti vnímáte postavení Národního a Stavovského divadla?
Národní divadlo má velký význam pro český národ, daný jeho historií, ale v evropském kontextu nikoho nezajímá, zatímco Stavovské divadlo má ve světě velké renomé, ostatně jak jinak u divadla, v němž Mozart dirigoval premiéru svého Dona Giovanniho. Každá z těchto budov má jiné stigma a je jinou ikonou ND. Bylo by zajímavé zdůraznit jejich identity právě tím, že by začaly fungovat jako jisté autonomní celky.
Jenže to mimo jiné předpokládá, že lze spojit jeden soubor s jednou budovou, a to v tomto případě nelze. V historické budově ND musí mít možnost hrát všechny tři soubory a žádný z nich tam nemůže být majoritní. Je potřeba nazřít tuto budovu samostatně ve smyslu stagiony pro všechny tři soubory. Stavovské divadlo by zase jistě mohlo fungovat i jako evropská stagiona mozartovských oper, ale to by znamenalo odlehčit je od činohry, jíž ostatně citelně schází jeviště pro hraní současné dramatiky.
Ve své koncepci to chci řešit pokusem o přestavbu Nové scény, o kterou by se činohra mohla dělit s Laternou Magikou a baletem. Ale to jsou věci řešitelné v řádu roků, které mohou přinést výsledky nejdříve v sezóně 2009/10.
Národní divadlo za všech šéfů a ředitelů provází jistý konzervatismus a divácké obavy z toho, aby se nestalo scénou příliš experimentální a vzdálenou běžnému publiku. Jak to vidíte vy?
Národní divadlo je takzvaně všech, ale neznamená to, že by se v něm mělo dělat jen divadlo pro širokou veřejnost, která není pravidelným divadelním návštěvníkem, ale přichází do Národního divadla spíše za ikonou než za divadlem jako takovým. Národní divadlo musí do jisté míry ctít konzervativnější vkus této části svého publika, ale zároveň musí mít ambici být vůdčí uměleckou scénou ve všech žánrech a oblastech.
A v tomto smyslu musí sledovat současné umělecké trendy a nevyhýbat se i současnému repertoáru. Ale právě k tomu potřebuje mimo Stavovského a Národního divadla ještě další scénu, aby mohla reflektovat současná témata v estetické kvalitě odpovídající evropské úrovni.