Ku pomoci na té práci, jdoucí proti jeho letité přirozenosti, si přizval producenta Jiřího Janoucha a také zkušené textaře Pavlu Milcovou, Viktora Dyka a Milana Prince. Udělal dobře, neboť právě slovní stránka jeho nových písní doznala nejjasnější a nejviditelnější změny k lepšímu. Ti tři se záměrně vyhýbají použití jakýchkoli klišé. Pochopili Horváthovu poetiku, napsali mu texty na tělo a on je přijal za své.

Je v tom ohledu mnohem přirozenější než na předešlé desce. Jako autor většiny písniček se Horváth evidentně snažil zaplout do rovin rocku pro dospělé. Nejvíce se mu to podařilo v anglicky zpívané Kiss, našel v ní polohu, která mu vyloženě svědčí. Obdobně si nicméně vedl v klavírem doprovázené intimní baladě Duše, jejímž prostřednictvím vystavil do slunečního svitu srdce romantika.

Spojením těchto dvou uměleckých poloh by měl v budoucnu obsadit pevné místo na české hudební scéně. Platí totiž, že na desce Do peří nefoukej... je ještě pořád dost písniček, v nichž Horváth působí jako zběhlík z tanečních zábav. Že se ale dostavuje jistá kultivace, je zpráva dobrá a pro album klíčová. Horváth je na cestě.

Vlasta Horváth: Do peří nefoukej... Sony BMG 2006, 45:39