V pražském Francouzském institutu dnes večer představíte váš dokument Váleční reportéři. Sám pracujete jako renomovaný fotoreportér. Proč jste začal točit dokumenty?

Fotím přes třicet let. Měl jsem pocit, že tvořím dokola pořád to samé. Řekl jsem si, že dokument je jiný, nový a propracovanější způsob, jakým můžu příběh vyprávět.  

Ve snímku se také řeší otázka oné tenké linie mezi tím být nezávislým pozorovatelem a stát jakoby mimo, nebo překročit tu hranici a stát se účastníkem, zasáhnout. Jak toto dilema vnímáte vy?

Jsou tady dvě věci. Jakožto novinář máte za úkol podat o něčem zprávu, zaznamenat nějaké dění. To je ta faktická část vaší práce. Ale jste také člověk, který do toho investuje spoustu energie a dává ze sebe hodně. Nevěřím na beznázorovou žurnalistiku, nevěřím na to, že je možné být nestranný. Vždycky přece máte nějaký názor.

Měl jste někdy nutkání zasáhnout?

Stalo se mi to mnohokrát. Pokud mohu, tak zasáhnu. Někdy ale nemůžu, protože by to vypadalo, že jsem přítel toho člověka, jehož nepřítel je ten druhý se zbraní. Takže jediné, co mohu pro oběť udělat, je, že ji vyfotím. Aby byl alespoň nějaký důkaz o její smrti. Většinou je však těžké zasáhnout.

V konfliktu je skoro nemožné stát na obou stranách. Podle čeho si vybíráte stranu, ze které budete události dokumentovat?

Ze začátku se snažím, abych byl na obou stranách. Je to moje práce. Jakožto Francouz tam nejsem od toho, abych hodnotil nebo soudil, jestli mají pravdu Rusové nebo Čečenci. Nechci dělat to, co Američani, že budu do některých zemí exportovat demokracii. Iráčané nemají stejné vnímání svobody jako my. Teď vidíme to nejhorší, ale oni jsou zlomeni americkou přítomností.

Možná by si to sami se Saddámem vyřídili, stačilo by jen trochu pomoci. Problém je arogance tzv. vyvinutějších národů vůči těm méně rozvinutým. Konkrétně v Iráku jsem ze začátku působil na obou frontách. Avšak teď je těžké být na straně mudžáhidů, protože jsme se jako cizinci stali jejich nepřáteli.

Jsou různé úrovně - politika a potom jednotlivci. Mě víc zajímají právě jednotlivci. Tábor, který si vyberu, je vždycky ten, kde se lidé podrobují nějakému utrpení. Mám takový sen, že se jednoho dne probudím a budu bez práce, protože nebude konfliktů a já budu nezaměstnaný. Bohužel v mé práci je jistota.

Povolání válečného fotoreportéra je extrémně náročné a nebezpečné. Jste abnormálně vystavený lidským hrůzám, utrpení a smrti. Jak se s tím vyrovnáváte?

Drží mě pocit, že je má práce k něčemu a že sloužím dobré věci. Je pravda, že je to někdy těžké, ale věřím tomu, že má práce k něčemu je. A potom oceňuji takové věci jako tento stůl, tuto kavárnu, tamty tramvaje desetkrát víc než člověk, který v míru žije neustále.

Dostal jste se někdy do přímého ohrožení života?

Mnohokrát byla smrt blízko, ale nevěděl jsem o tom. Proběhlo to kolem. Víte o tom, až když jste zranění a doktor řekne: Pozor! Naše smrt ale není součástí příběhu, který vyprávíme. Smrt je kolem nás, tam umírají lidé a my jsem tam od toho, abychom jsme vyprávěli jejich příběhy. Stejně jako automobilový závodník nemyslí na nehodu, ale na to aby vyhrál.

Asi nejvážnější zranění jsem utrpěl v Panamě v roce 1989, když jsem byl s oddíly Američanů. Dostal jsem dvě kulky do břicha. Byla to chyba vojáků. Byli to blbci. Řekli mi jen: Sorry, stala se chyba. Menších zranění bylo spousta. Loni mě třeba šrapnel z granátu zasáhl v Iráku do hlavy.

Pro některé je vaše povolání totálním šílenstvím. Co vás táhne stále zpět do válečných oblastí? Není v tom trochu adrenalin, touha po dobrodružství?

Když jste mladí, rozhodnete se dělat toto povolání, protože je to určitý způsob dobrodružství a dodává vám adrenalin. Další jsou třeba osobní důvody. Dokázat, že jste lepší než vlastní otec (Chauvelův otec byl také vynikajícím reportérem, pozn. red.).

Jenže před tím množství lidského neštěstí často osobní důvody zmizí. Uvědomíte si, jak je důležité být svědkem. Oběti války mají jedinou možnost, jak vykřičet do světa své neštěstí, a to jsme právě my novináři.

Ve válečném zpravodajství se občas objeví naaranžované fotky nebo fotomontáže.

Neznám takovéto materiály. Nás není mnoho a všichni se známe. Když je tam někdo nový, zblízka ho pozorujeme. Kdyby dělal nějaké falešné reportáže, vzali bychom si ho stranou. Spousta mých kamarádů umřela, protože chtěli vyprávět pravdivý příběh. Tak už kvůli nim by dostal pořádně co proto. Může se to stát, ale je to velmi vzácné.  I v médiích, stejně jako v každém povolání, jsou mrchy. Většina novinářů, co znám dbá na to, že chtějí vyprávět pravdu. Proč by lhali? Mohli by dělat režii a točit filmy. Chceme vyprávět, co vidíme. Žádná satisfakce vyprávět příběh sice krásný, ale který není pravdivý, není.

Veřejnost nám důvěřuje. Máme to privilegium jet se podívat na události ve světě. Ne jenom civilisté, ale i bojovníci nám děkují za to, že jsme tam s nimi. Důvěřují nám, že budeme pravdivě vyprávět jejich příběh. Někdy se stane, že jsou pokusy o nějaké manipulování přímo v terénu.

Tuhle práci mám rád, právě proto že je těžká. Kdyby to bylo jednoduché, dělal by to každý. Mám rád tu složitost. Nemůžeme zničit pravdu, protože to je jediný náš poklad, Je to jediná naše síla.

Ještě poslední otázka. Procestoval jste celý svět a byl u nejdůležitějších událostí posledních více než třiceti let. Stala se nějaká významná událost nebo konflikt, kde jste nebyl a mrzelo vás to?

Byl to pád berlínské zdi. V tu dobu jsem fotil pro Newsweek válečné konflikty v Latinské Americe. Chtěl jsem jet do Berlína, abych u toho byl, ale v redakci se rozesmáli a řekli: Tam je teď pět tisíc fotografů.  Jel jsem tam hned  se svými dětmi, ale byla to moje osobní iniciativa. Dělám novinařinu, protože novinářům nedůvěřuji. Chci to vidět sám na vlastní oči, a abych si byl jistý, že mi budou věřit, dělám fotky, Stalin říkal, že fotografové jsou velmi nebezpeční, protože jedna fotografie vydá za tisíc slov. Proto až uvidíte nějakého fotografa, rovnou ho zabijte.

Srbové během konfliktu v Jugoslávii zabíjeli fotografy, kteří byli na druhé straně. Měli  komunistický reflex, něco jako reminiscenci komunismu ve válce, že když viděli fotografa na straně bosenských bojovníků, udělali mu křížek a zastřelili ho.

Lidé, kteří žili v totalitním režimu, nezávislá média neznají. Myslí si, že jsme součástí nějakého propagandistického aparátu. Ano, ten existuje. Americká armáda má svoje fotografy, kteří dělají propagandu. A zlý sen armád jsou právě nezávislí novináři.