Autor záložky označil tento román přímo za "pokusné dílo" Sto roků samoty. Márquez opravdu dokázal vykouzlit jedinečnou atmosféru maloměsta, jemuž vévodí "starosta", poručík, který v době mezi dvěma výbuchy občanské války dostal za úkol prosadit klid a "demokracii".

Připomínky o zavražděných i odpor těch, kdo odmítají zapomenout a starosta jim ani v "nové roli" nemůže přejít přes práh, vyvolávají náznaky politických souvislostí, měnících se spolu s psychologickými portréty jednotlivců ve střípky románové mozaiky.

Smrtící síla pomluvy

Změnila se vláda, slíbila mír a záruky, ale na úřadech sedí pořád stejní lidé. To vědí ve městě dobře všichni, stejně jako znají minulost prvního muže na radnici, který se předtím krvavě vypořádal s řadou oponentů a jehož hrdlořezové nadále oblékají policejní uniformy. Po deštivé či parné noci se na jednotlivých domech objevují "hanopisy", které oznamují "morální poklesky" těch, kdo v nich bydlí.

César Montero uvěří zprávě o nevěře manželky Rosarie natolik, že kulovnicí na jaguáry zastřelí klarinetistu Pastora, jehož ranní preludia patřila k atmosféře místa stejně jako pět úderů kostelních zvonů faráře Ángela, oznamujících ráno. Absurditu zdánlivého poklidu korunuje zpráva, že píseň, kterou celé městečko považovalo za hold Rosarii Monterové, složil Pastor pro Margot Ramírezovou, s níž se hodlali vzít. Věděli o tom oba a jeho matka.

"Býval by udělal líp, kdyby tak úporně nechránil jediné tajemství, které se v tomto městečku podařilo uchovat," komentovala událost vdova Asísová. Těžko říci, zda k nevoli českých překladatelů přispěla diskuse, v níž soudce řekl: "V dějinách lidstva se nenajde jediný holič, který by byl spiklencem. Zato se v nich nenajde jediný krejčí, který by spiklencem nebyl," čímž narážel na skutečnost, že holič a krejčí byli jediní z těch, kdo přežili řádění vrahů a ani z města neutekli, jako mnoho jiných.

Svědectví rostoucího mistrovství

Jisté je, že Márquez připomíná i tady město jménem Maconda, proslavené z jeho další tvorby, stejně jako mistrně kreslí portréty jednotlivých postav. Nejen holič a krejčí, ale i sedm synů vdovy Asísové, živících se farmařením, mají svou vůni i osobité zvyky. Podobně otec Ángel, který slouží v městečku v kostele, kterým se prohánějí myši lapané služebnou dívkou Trinidad. Zabité myši jsou však předzvěstí horších časů...

 "Spravedlnost sice kulhá, ale vždycky přijde," komentuje Márquezův holič světa běh a soudcova myšlenka vystihuje proměnu vraha v "počestného občana": "Poručík zapadá do městečka hloub a hloub, jako když někdo uvízne v bažině. A každým dnem zapadá víc, poněvadž objevil rozkoš, proti níž není pomoci: pomalu a v tichosti se z něj stává bohatý člověk... Vsadím se s tebou, že jeho vinou už tu žádní mrtví nebudou."

S letošním vročením vyšly autorovy tři dosud nepřeložené prózy z konce padesátých a počátku šedesátých let: Všechna špína světa, Plukovníkovi nemá kdo psát a nyní Zlá hodina. Ctitelé spisovatele stylu pojmenovaného jako magický realismus tak mohou vychutnávat podobu literárního vzestupu prozaika patřícího mezi absolutní světovou špičku.

Gabriel García Márquez: Zlá hodina, Odeon 2006